Kapitola třetí

20. dubna 2015 v 10:00 | Abbie |  YOLO
Ahoj, takže jedeme podle plánu! Tu máte třetí kapču!

Petra

Na starost si mě vzala dívka s bledými vlasy. Nebyla o moc starší než já.
"Posaď se." Ukázala na křeslo uprostřed místnosti a mile se usmála. Poslechla jsem.
Vrátila se ke mně s nůžkami, hřebenem a hadicí, která byla připevněná ke kohoutku u umyvadla.
"Co budeš dělat?!" Vystřelila jsem ze židle.
"Uklidni se," zasmála se. "jen ti upravím vlasy." Posadila mě zpátky do křesla. Poprosila, abych podržela hadici směrem dolů. Věci si položila na stolek a šla zapnout vodu.
Vzala si ode mě hadici a zaklonila hlavu. Vodou mi polévala vlasy a špína z nich odtékala kanálkem v zemi.
"Teď chvilku počkáme, než vlasy budou sušší." Prohrábla mi je a učesala.
"Kdo je Matthew?"


"Matthew? Je složité ho pochopit. S lidmi moc nemluví od té doby, co mu ublížili. Je to spíš takový vlk samotář. Někdy je to opravdu zvíře…" Zahuhlala "Promiň, to jsi asi vědět nechtěla."
Trochu jsem se zakřenila, ale vrátila jsem se zpátky k tomu, co jsem chtěla vědět.
"Jak myslíš to, že mu ublížili?"
"Jeho přítelkyně ho podvedla s chlapem, co mu zabil rodinu. Když se Matthew zamiluje, tak je pro tu osobu ochotný i zemřít. Jenže téhle slepici až moc důvěřoval. Proč?"
"Jen tak…Zajímá mě, kdo je vlastně ten, kdo mě zachránil a mám po něm koncovku." Culila jsem se.
"Chápu. Už chytáš zdravou barvu. Je dobře, že ti je líp." Zahihňala se.
"Hej! Ale je pěknej. To popřít nemůžu." Začervenala jsem se jako rajče.
"Žádná zdravá ženská mu neodolá. To jenom on je vybíravý. Moc lidí si k tělu nepustí. Když už, tak ho ten člověk docela zaujal."
"Aha, jak to poznám?"
"Nevím…Svěří se ti, pomůže ti…Je toho hodně." Připravila si ostrné nůžky na vlasy "Ale jeho bejvalka ho chce zpátky. Věř mi, že je všeho schopná." A začala tvarovat mé vlasy.

Když dokončila své dílo, nechala mě se kouknout do zrcadla. Vzala jsem si ho ruky. To, co jsem viděla v zrcadle, mě vyděsilo. Upustila jsem ho na zem. Zrcátko se rozlétlo na desítky střepů. Vyděšeně jsem se rozhlížela a hledala další zrcadlo.
"Co se stalo?!"
"To jsem nebyla já!" Chytla jsem se za hlavu. "Pane bože!"
Chytla mě za ruce a podívala do očí.
"Uklidni se. Co se stalo?"
"V zrcadle jsem viděla sebe. Ale jinak. Jako nějaký monstrum! Měla jsem krvavý oči a-a…" Zadržela mě.
"Dobře…chápu." Pustila mi ruce a začala uklízet. "Nedívej se do zrcadel, pokud to nebude nutný." Z šuplíku vyhrabala malé sklíčko. "Tohle je Čistý odraz. Do něj se můžeš koukat, jak se ti zlíbí." Položila mi ho do dlaně. "Zítra jdeš k Mattheowi domů. Ady v cechu moc dlouho zůstat nemůžeš."
"Proč ne?"
"Ohrozila by si sebe i cech. U Matthewa se budeš mít líp. Aspoň do té doby, než ti najdeme cech. Očividně nebudeš…" Při pohledu na mě se zarazila. "Jdi do společenky. Za chvíli tam přijdu."
Poslechla jsem a šla dolů. Matthew a ostatní, co seděli u baru, pozorovali, jak si jdu sednout ke stolku.
"Ehm, sluší ti to Péťo." Podle hlasu byl docela pod vlivem alkoholu.
"Díky, zítra teda vyrážíme?"
"Jo. Snad ti brzo najdeme cech. Co jsi?"
"Jak to myslíš, co jsem?"
"Mág, střelec, bojovník?"
"Co to meleš?" Udiveně jsem se na něj podívala.
"Kurva. Až to zjistíš, tak mi řekni. Do té doby se mi neukazuj, drahoušku."
"Cože?"
V tom přišla Diana, která to všechno slyšela.
"Matthewe, ty kreténe. Ty jsi zase chlastal?"
"Prosím tě, drž hubu. Ty jsi v posteli stejná jako za plotnou. Obojí odflákneš!" Okřikl ji.
Diana vypěnila a chytla mě za ruku a zavedla do pokoje.
"Debil." Nadávala. Neměla jsem k tomu co říct, tak byla zticha. Pokud nebudeš moct spát, tak přijď dolů, ano?"
Přikývla jsem.
"Diano, můžu se tě na něco zeptat? O čem to mluvil Matthew?"
Chvíli se zamýšlela nad odpovědí, ale nakonec odpověděla.
"No, víš…Byla jen náhoda, že tě Matthew zachránil. V tu dobu se zrovna vydal na misi, aby tě našel. Jsi totiž poslední bojovník ve světě tam Dole."
"Takže už to do sebe začíná zapadat…" Vzpomněla jsem si na všechno. Na noční můry, doktorku…Všechno to začalo dávat smysl.
"Co zapadat?" Zeptala se nechápavě.
"To je jedno. Matthew mi říkal, abych si to zjistila. Jak jsi mohla vědět, že jsem zrovna bojovník?"
"No, všichni Titáni mají s sebou sklíčka kvůli tomu, že v zrcadle vidí nestvůru tak jako ty."
"Já nechci. Nechci žádný sklíčko! Chci domů! Okamžitě!" Začala jsem panikařit a tep se mi zvyšoval na nenormální hodnotu.
"Uklidni se Lewisová!" Okřikla mě. "Buď ráda za to, že žiješ. Měla by si být Mattheowi vděčná. Možná toho budeš později litovat, ale teď budeš dělat, co chce Matthew až do smrti."
Zmocnila se mě bezmoc, která mi podlomila kolena. Diana se ke mně naklonila. Její bledé vlasy mi spadly do obličeje a jejich dotek mě uklidňoval.
"Je to tvůj osud." Zašeptala mi do ucha a pohladila po tváři. "Vyspi se, zítra jedete k Mattheowi a potom tě čekají zkoušky."
*****
"Petro, vstávej. Musíme jít."
Otevřela jsem oči a uviděla, jak se nade mnou sklání Matthew. Zakryla si obličej dekou a otočila se na bok.
Štípnul mě do zadku, který jsem neměla zakrytý. Vyjekla jsem a než se vzpamatovala, tak byla na nohách před Matthewem.
"Oblíkej se." Roztáhl záclonu a otevřel křídlo okna. "Cesta nám chvíli potrvá." Podíval se na mě. "Oblečení máš dole u Diany." Prohlížel si to, co mi vykoukávala z rukávu u tílka. Když mi to došlo, zakryla jsem se a šla si pro oblečení dolů.
Tohle byla první noc, kdy se mi nic nezdál. V klidu jsem se vyspala a nic mě netížilo. Možná to, co se bude dít dneska. A co těmi zkouškami Diana vůbec myslela. Dokonale si mě omotala s Matthewem kolem prstu. Stejně se odsud jednou dostanu.
"C-Cože? To mám jako nosit?!" Vytřeštěně jsem se podívala na ten provokativní "výzbroj " a látku prohmatávala v ruce.
"Je to normální oblečení. Je to sice vyzývavý, ale postavu na to máš." Pohodila rameny Diana.
"Jinak dobré ráno." Nuceně jsem vzala oblečení a šla se obléct zpátky v pokoji.

Matthew stál za dveřmi pokoje a naléhal na mě, abych sebou hodila.
Před zrcadlem jsem si prohlížela slovo, co mi vyryli bývalí spolužáci na bok břicha. Špína.
"To tam mám napořád."
Když jsem se konečně oblíkla do své uniformy, před zrcadlem žasla sama nad sebou. Musela jsme uznat, že postavu v tom špatnou nemám.
Krk mi zdobil kořený řemínek s úchytkou na malý předmět. Přesně takový má na krku i Diana.
Pod koženou černou blůzkou po pas mi z těsné podprsenky stejné barvy jako blůza, vyrýval dekolt.
Kožené černé kalhoty s vysokými hnědými kozačkami nad kolena mi také nebyly moc příjemné.
Jak v tomhle budu chodit?
Pomalu, ale nejistě jsem otevřela dveře a postavila se před Matthewa.
"Nemáš gumičku?" Zeptala jsem se toho člověka s otevřenou pusou dokořán, když mě spatřil v tom extravagantním oblečku. "Nečum…"
"Ehm..." Zavřel pusu, polknul a nasadil vážný, jeho typický výraz. "Vypadám snad, jako kdybych si potřeboval?!"
"Můžeš se lidem dívat do očí, když s nimi mluvíš, prosím?" Nadzdvihla jsem obočí, když jsem zaregistrovala, kam přesně se kouká.
Neovládla jsem se a pleskla ho po tváři. Celý rudý se jednou rukou chytl za tvář a druhou si dal na rozkrok a schoulil se na zemi do klubíčka.
"Vypadni!" Okřikl mě.
Po chvíli jsem se chytla za pusu, aby nespatřil, jak se mu směju a rudnu zároveň.
"Promiň." Zasmál se a já si ulevila, že to vzal takhle pohotově. "Jdi před cech. Máme tam odvoz." Vstal a odběhl si do vedlejšího pokoje.

"Tohle má být odvoz?" Založila jsem ruce na prsou při pohledu na osedlaného vraníka. "To snad nemyslíš vážně, že v tomhle oblečení pojedu na koni?"
"Zvykej si." Vyhoupl se do sedla a podal mi ruku. "Dělej, nemám moc času." Popadl mi paži a sklouznul k zápěstí, abych si také nasedla.
"Čeho se mám držet?" Máchala jsem rukama kolem sebe jako nějaký pošuk.
Koženými rukavicemi mi uchopil ruce a objal si je kolem pasu.
Ucítila jsem teplo jeho hřejivých rukou v mrazivém ránu. Teprve teď jsem si uvědomila, jak je tu krásně. S vycházejícím sluncem zpívali ptáčci a kapky rosy zdobily hustou trávu, kterou matnil štěrk s cesty.
"Můžeme jet?"
"Jo." Ještě víc jsem se k němu přitiskla a kůň se rozjel po krásné krajině.

"Kam tolik spěcháš?"
"Mám zápas. Ještě bych si chtěl jednou projít strategii s ostatními." Řekl.
"Zápas v čem?" Zeptala jsem se doplňující otázkou.
"V boji. A ne leda jakým. Není to jako vaše hry o slávu. Tady jde o vládu, o životy…" Nedořekl a radši se umlčel.
"O životy? Takže v té hře můžeš klidně přijít o život?!" Udiveně jsem se ho zeptala.
"Můžu. S tím taky počítám a jdu do toho i s tím vědomím. Je to můj osud."
"A myslíš taky na budoucnost? Nebudeš mít děti, ženu…"
"O tom jsem neměl čas ani přemýšlet. A je na to taky brzo." Prohodil a radši se věnoval řízení, když viděl, jak kůň zpomaluje.
"Kolik ti je?"
"Pozítří osmnáct. Děti a manželku můžu mít až od třiceti let. Jsem pod zákonem a licencí. V podstatě jsem něco jako…Jak se tomu u vás říká?"
"Voják?"
"Jo. Asi něco takového. Sloužím vlasti a bráním ji, i kdyby mě to mělo stát život." Bylo na něm vidět, že to není zrovna jeho oblíbené téma. "Po zápase tě odvedu do Svaté Rokle. Vyzkouší si tvé schopnosti a potom uvidíme, kam tě šoupnou." Pobídl koně k trysku, když jsme dojeli k velké dřevěné tabuli, na které bylo napsané "Odcházíte z Horní".

Za pár minut jsme byli očividně u jeho domu. Seskočil ze sedla a ochotně mi nabídl svou náruč, jako oporu.
"Zvládnu to." Dětinsky jsem odsekla a snažila si přehodit nohu. Seděla jsem si na koni jako pán a dívala se Mattheowi rebelsky do očí. Chodidly jsem mu dala ránu do prsou, abych ho odstrčila do vzdálenosti, kde na mě nemá šanci sáhnout. Nemotorně mi nohy dopadly na zem a já byla pyšná, že jsem to dokázala. Narovnala si opasek a pohladila koně po pleci.
Matthew zavedl koníka do stáje vedle malého skromného domečku na vrchu kopce. Domek byl zakrytý zeleným porostem s květy fialkových růží. Pod okny, kolem dveří, kolem domu také rostly modré a tyrkysové růže. Po ustájení koně vešel dveřmi do krásného kamenného domu. Na práhu si otřel boty od bláta a ukázal, abych šla dál. Udělala jsem to samé a zula si je.
"Máš to tady krásné." Žasla jsem nad tou krásou a rozhlížela ve zevnitř bytu po dalších krásách tohoto domu.
"Abych se přiznal, jsem s tím spokojený. Líbí se mi tu." Pochlubil se. "Budeš spát na křes…" Zarazil se při pohledu na mě. "Pojď za mnou."
Zavedl mě n konec domečku, kde byla prostorná dřevěná postel. V místnosti byla jeho výzbroj, meče a oblečení povalující se po židlích. V rohu na věšáku visel černý společenský oblek. Zajímalo by mě, k čemu ho takovýhle člověk potřebuje. Naproti postele byl pracovní stůl. Povalovalo se tam tucet papírů a pero s inkoustem. O stůl se opírala kytara a nad ním visely krásné obrazy růží.
"Jsi teda vášnivý umělec." Nadzvedla jsem obočí a věnovala mu udivený pohled, který ho očividně potěšil.
"Děkuju. Tady budeš spát." Už viděl, jak otevírám pusu, abych ho zarazila. "Dořešíme to později. Teď jdi za domek. Použij tyhle dveře." Ukázal na zadní dveře blízko u jeho pokoje.
Vešla jsem jimi ven a přede mnou stál kamenný kruh, ve kterém byly vyryté nějaké znaky, co byly nečitelné. Po chvíli přišel ke kruhům v lesklé, železné lehké zbroji.
"Nepodceňuješ se nějak? Klidně tě takhle můžou zasáhnout." Dělala jsem chytrou.
"Je to moje věc. Nemůžu ti nic prozrazovat. Kdyby ses dostala do jiného cechu, byla by to zrada proti mému cechu." Bez dalšího klábosení si stoupl do kruhu a zatáhl mě do něj spolu s sebou.
Kruh se rozzářil a začal jsem mít mdloby. Zdálo se mi, jako by se mi natahovaly svaly a rozpolcovalo tělo. Zírala jsem do záře. Když ustála, rozpoznala jsem jiné okolí. Objevili jsme se uprostřed malé arény. Jeviště bylo plné jásajících diváků. Neměli takové oblečení jako já. Vypadali chudě, ale šťastně.
Matthew ukázal na dívku. Byla to Leona, která nám zuřivě mávala. Naklonil se a špitl mi do ucha.
"Jdi si sednout k ní. Bitvu budeš sledovat přes lacrimu." Dal mi jemnou rádu do zad, abych si pospíšila. "Honem, rušíme provoz."
"Hodně štěstí." To bylo jediné, co jsem mu stihla říct, než zmizel v tmavém tunelu. V tom mě někdo chytil za rameno a dotáhl až na první řadu jeviště.
"Rušíš provoz." Zachichotala se Leona.
"Promiň. Jsem trošku mimo." Posadila jsem se a chytla za hlavu.
"To přejde. Dřív mi z toho taky nebylo úplně nejlépe. Taky jsem z Dola." Sedla si vedle mě a bezstarostně mávala nohama.
"Vážně? Jak dlouho?" Zahleděla jsem se jí vytřeštěně do jejích bronzových očí.
"Už bude deset let. Chtěla jsem utéct, ale zamilovala jsem si to tady. Mám tu větší volnost." Usmála se do prázdna.
Hlavou se mi promítly vzpomínky a úryvky z toho večera, kdy mě zachránil Matthew. Udělalo se mi ještě více mdlo a chtělo zvracet. Chci vůbec ještě zpátky co světa, kde mě každý nesnáší?
"Co se děje Petro?" Položila mi ruku na rameno a snažila se zastihnout můj pohled.
"Nic, to je dobrý." Opřela jsem si záda o opěradlo a všímala si krásného Matthewa v lesklé zbroji. "Když není blízko Matthew, cítím se zranitelná. Mám nutkání se k němu tisknout…" Culila jsem se a kroutila na sedadle a byla překvapená, že jsem najednou tak otevřená.
Leona po mě hodila překvapený pohled.
"Promiň! Nějak to ze mě vylítlo…" Tváře mi rudly stydem.
"To je v pořádku, nemůžeš za to. Ovládám magii Upřímnosti a Otevřenosti. Není to nic zvláštního, ale lidem kolem mě často pomůže." Dala ruku dolů z mého ramena a chytla se za kolena. "Ty něco k Mattheowi cítíš?"
"No, abych pravdu řekla, tak nevím. Možná jo, možná ne. Nejsem si tím úplně jistá."
"To je v pořádku. Znáš ho teprve dva dny. Ale jsem si jistá, že Matthew k tobě něco určitě cítí. Je to velký. Včera v noci jsem o tom s ním mluvila. Proč tě zachránil a tak…"
Udiveně jsem nadzvedla obočí a v duchu se radovala. Je to pravda?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se Ti povídka?

Ano 90.5% (19)
Ne 9.5% (2)

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 25. dubna 2015 v 16:24 | Reagovat

Začínám tu povídku, čím dál více zbožňovat =D Pěkný kapitola, těším se na další =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama