Kapitola první

1. dubna 2015 v 21:15 | Abbie |  YOLO
Ahoj, tak tady je ta nová povídka. Vím, je to odfláknuté, ale do budoucna s ní mám velké plány. Tak si ji užijte xD
Petra
Žiješ jen jednou.
Musíš padnout na kolena. Musíš trpět a poučit se z chyb. Musíš projít peklem, abys mohl přijít do ráje.
Cpete nám pravidla ke hře, kterou nikdo nechce hrát.
Silnějším budeš tehdy, když budeš mít co ztratit.
Musím zpátky, ta panenka tam leží sama. Prosím, vraťme se pro ni. Prosím…
Otrokyně snů mi dala volnost. Její rudé vlasy přestaly obepínat mé tělo a nechaly padat, padat dolů do temna. Mé tělo podskočilo, duše vylétla a rozplynula se v realitě. Pomalu jsem nabírala ztracenou sílu z noční můry a intenzivně se nadechovala a vydechovala. Propocené tričko, kapky potu mi stékají po zádech, po čele. Oči zírající do temna noci. Dokonalá noční můra.
"To je vše, co si pamatuji, paní doktorko."
"To je v pořádku. Nevíš proč se ti zdají takové sny?" Posadila se na křeslo proti mně a položila mi ruku stehno.
"To opravdu nevím. Tvář té rudovlasé ženy znám moc dobře. Jako bych jí znala odjakživa. Jen si pořád nemůžu vzpomenout, kde jsem ji viděla." Její oči dloubaly v mých a její myšlenky byly na pochodu ve verzi psychologa.
"Cítíš se být poslední dobou neobvyklá?"
"Od té doby co se mi zdají ty sny," Přikývla. "tak cítím až moc přebytečnou energii. Díky těm nočním můrám spím jen čtyři hodiny denně, ale každým dnem mi vzrůstá energie jako nikdy předtím." Mnula jsem si zpocené dlaně v klíně a škubala rukávy na otrhané mikině.
"Nebuď přede mnou tak nervózní, jsem tady přece od toho." Vstala z křesla a šla si ke stolu zapsat poznámky o mém případě. "Tak za týden v dobu jako dneska, ano?"
Kývnutím jsem souhlasila a oblékala se u věšáku. "Nashledanou."
*****
"Už je vyřízený, nech ho!" Okřikovaly mně děti, které tvořily kruh, ve kterém jsem mlátila kluka.
"Ještě jednou řekneš jedno jediný křivý slovo proti mé rodině, tak si tě znova podám!" Plivla jsem na jeho roztřesené a pomlácené tělo.
*****
"Ty ses zase porvala?!" Štěkla rozzuřeně paní Aikenová. "Sakra Petro! Vypadni, dneska už tě nechci vidět!"
Jako kdybych do tohohle světa nepatřila. Lidi ze mě mají strach, nemají mě rádi. Chodím jako socka, chovám se jako kluk. Nejsem člověk jako oni. Nechci na sebe patlat tuny make-upu, malovat si nehty. Chci vypadat tak, jak vypadat mám. Na vzhledu mi nezáleží. Každý je nějaký. Ale já do tohohle světa rozhodně nepatřím.
Na konci hustého lesa jsem narazila na spolužáky. Se škodolibým smíchem se mi postavili do cesty. Neznámé tváře z gangu mi za zády svázaly ruce. Prudce mi s nimi škubli nad hlavu a já samou bolestí vyjekla. Z očí mi vyhrkly slzy a snažila se to zastavit. Začali mi něco nožem vyrývat do břicha. Dostávala jsem do něj pěstmi. Z bolesti mi znecitlivělo tělo. Pomalu jsem upadala do nevědomí.
Cítila jsem chlad na kůži. Mé tělo bylo nahé, roztrhané oblečení přede mnou zapalovali. V kapse mých kalhot zuřivě zvonil mobil. Určitě to je paní Aiken.
Oheň se rychle rozšiřoval a plameny stoupaly výš a výš. Mobil na posledy zachrčel svou melodii a nechal se roztavovat plameny.
Bolest přicházela na mé tváře, když se snažili o to, abych to všechno celé vnímala.
"Co ty špíno? Tvoji rodiče sou mrtví!"
Tahle slova a jeho smích mě probralo lépe jako budík do školy.
"Chcípni ty svině. Jdi za svou špinavou rodinkou." Rozepnul si pásek u kalhot a rozepnul poklopec. "Nejdřív se trochu zahřejeme."
Žadonila jsem, prosila, brečela, křičela. Nebylo to ničemu. Byl ve mně, a já stále křičela, aby přestal.
"Drž hubu, děvko, tady to nikoho nezajímá." Rukou mi drtil uvadlý krk a přidržoval za stehna.
Pomalu jsem ztrácela vědomí. Všechno bylo rozmazané. Ucítila jsem, jak mi na tělo bijí kapky deště, jak zastavil a pustil můj krk. Pustil mě i ten, co mi držel celou tu dobu bolestivě ruce nad hlavou. Uviděla, jak uhasíná oheň a moje na popel shořené věci.
Vzápětí na mýtině před lesem zahřměl silný hrom. Zem se zachvěla a krajina ozářila. Když se setměla do normálu, uviděla jsem mužskou postavu, která se ke mně přibližuje. Z jeho černého pláště se kapkami deště vypařoval kouř. Nebylo mu vidět do tváře kvůli kapuci, kterou měl přehozenou před půl obličeje.
Klekl si ke mně a prohlížel si má zranění a můj stav. Sténala jsem a snažila se ho dotknout. Křečovitě jsem uchopila jeho černý kluzký plášť. Mé tělo se chvělo zimou, ronila jsem slzy a potřebovala pomoc.
Rozhlédl se kolem a opatrně si odepnul plášť. Přikryl mě tou teplou látkou a vzal do náruče. Uvolnil si ruku, kterou mi lusknul prsty před obličejem. Mé oči se pomalu zavíraly a já upadla do uměle vyvolaného spánku. Co bude dál?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se Ti povídka?

Ano 90.5% (19)
Ne 9.5% (2)

Komentáře

1 Jess Jess | 1. dubna 2015 v 21:36 | Reagovat

Abbie? Já nemám slov! Brutální první kapitola! Nečetla jsem ještě žádnou první kapitolu která by byla takhle nabitá napětím a prostě tím vším! :33 Je to báječný! Holka ty jsi borec! :D A koukej přidat co nejrychleji druhou!

2 Abigail Abigail | 4. dubna 2015 v 13:46 | Reagovat

Drsná první kapitola =) Ještě jsem nečetla něco takhle nabitého...napětím? neumím vyjádřit to správné slovo. Doufám, že další kapitola bude brzo =)

3 Callia Callia | 8. dubna 2015 v 16:42 | Reagovat

Co bude dál? To by mě taky zajímalo... Začalo to opravdu zajímavě a bože... Je to napsané tak strašně čtivě a ten začátek byl prostě dokonalý! :O :3

4 Abbie Abbie | Web | 8. dubna 2015 v 20:08 | Reagovat

Děkuju vám moc. O tomhle začátku jsem si myslela, že to zrovna nebude to, co jsem chtěla. Měla jsem chuť to celé smazat a napsat znovu, ale koukám, že jsem udělala dobře. Takvouhle pochvalu jsem dostala ☺

5 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 9. dubna 2015 v 20:25 | Reagovat

Závidím ti, že umíš napsat takovou první kapitolu..Moje první kapitoly jsou vždycky strašný! :( :D
Krása:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama