Kapitola 4

11. listopadu 2014 v 15:30 | Abbie |  Ztracena ve snu

Kapitola 4

Rose

Už mě tu věžní přes měsíc. Zmocnil se mě smutek, zoufalost, bolest. Přes měsíc jsem nezahlédla světlo, neslyšela déšť, neslyšela zpěv ptáků, neviděla tátu. Místo toho tu trčím ve věznici nějakých pomatených bláznů. Nejsem Mary. Ale odmítají to pochopit. Celé tělo mám od modřin jen kvůli tomu, že si nedokážu uhlídat jazyk. Špinavá, hladová, unavená, vystresovaná. Z chleba a vody jsem moc energie nedostala. Na zeď si kreslila čárky jako datum. Dnes je 24. Prosince. Vánoce. Jeden z nejlepších dní v roce, kdy můžu být s rodinou. Možná by, jsme jeli s tátou do Oxfordu za zbytkem rodiny. Ale bohužel jsem unesena svými divnými spolužáky a trčím ve smradlavé věznici.
Do místnosti najednou vtrhl Declan. Klekl si k mému bezvládnému tělu a pošeptal.
"Veselé vánoce." Než jsem se stačila vzpamatovat, už byla v jeho náruči.


Vynesl mne pryč z místnosti na světlo. Oči mi mžouraly a chtěly si vychutnat světlo. Declan pořád nesl mé tělo. Z jeho náruče jsem sledovala cestu po klikatých schodech až dolů. Vypadá to jako uvnitř hradu. Překvapeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Declanovy boty klapaly po velkých kamenných dlaždicích. Přes velká tabulková okna jsem viděla, jak se stahuje obloha. Celou cestu jsem dále hltala po okolí. Bylo tu prázdno čisto, až na jedny velké bíle nabarvené dveře. Zastavili jsme se u nich. Podržel si mne jednou rukou, druhou zaklepal a otevřel.
Málem jsem se mu zhroutila v náruči, když jsem uviděla, co se skrývá za těmi velkými dveřmi. Oni, mi chtějí vžít můj drahý život ve zlomku sekundy. Uprostřed malé místnosti viselo dolů z dřevna laso, které mělo na konci smyčku. Pod lasem stála dřevěná stolička. Polkla jsem žluč, která mi uvízla v krku. Bylo mi do breku, chtěla jsem se mu vykroutit, ale držel pevně.
"Ne!" Třásl se mi hlas, oči zality slzami. Pomoc. Tohle není můj konec. Takhle umřít nemám.
"Ticho!" Okřikl mě Declan a postavil na stoličku. "A nebreč."
Celá jsem se klepala a nedokázala se udržet. Stoupl si na stupínek vedle a nasadil mi smyčku na krk.
V místnosti se hromadili další lidé. To tihle všichni chtějí vidět, jak umírám? Pane bože, co jsem provedla?
Všichni byli bledí, jakoby nikdy nebyli na sluníčku. Počítám i Declana, Rickyho, Oskara, Marca a Deona. Vedle nich stála mi nějaká povědomá tvář. Někde jsem ten obličej viděla. Ředitel!
Viděla jsem ho na internetových stránkách školy. Fotka se tam objevila jen krátce, ale zapamatovala jsem si rysy. Díval se na mne jako na vraha. Co se to děje?!
"Mary Harrisová, jste obviněna z vraždy člena rodiny Vanceových." Promluvil ke mně hlas za mými zády. Ihned jsem zareagovala na toto obvinění.
"Já nejsem Mary!" Na chvíli přerušil můj protest Declanův naštvaný výraz, ale rozhodla jsem se pokračovat dál. Před tolika lidmi by holku nemlátil. "Já jsem Rose! Rose Harrisová!" Chtěla jsem padnout na kolena, ale smyčka na krku mi bránila.
V místnosti se stalo hlušno. Lidé si mezi sebou špitali své názory. Osoba, co stála za mými zády, přišla ke Declanovi. Starý pán asi přes padesát let. Nejspíš táta Declana, o kterém mluvil. Navzájem se překřikovali v hluku a máchali kolem sebe rukama. Trochu se mi ulevilo, ale pořád není důvod k úsměvu. Nevím, co můžu čekat jako další úder těchhle bláznů.
Lidé v místnosti odešli. Zůstala jen rodina Vanceových. Stáli v rohu a řešili tuto situaci. Oni snad chtěli zabít moji mámu?
Ricky mi sundal laso z krku a postrčil ze židle do Declanovy náruče.
"Tak pojď, trochu se zkulturníš." Na Declanově tváři se probudil patrný úsměv, který se hned vytratil stejně jako odcházející Vanceovic rodina. "Půjdeš do koupelny a já ti zatím seženu oblečení." Dodal neochotně.
"Na co mi to bude? Když stejně pak zase vlezu do špíny?" Odsekla jsem a dívala se směrem, kam mě odnáší. Nesl mne do poschodí výš. Čisto, jako kdekoli jinde v tomto domě. Těžce si povzdychl a otevřel těžké dveře od koupelny.
Uvnitř byla obrovská vana napuštěná horkou vodou. Pára se nesla celou místností a zamlžila obrovské zrcadlo naproti. Skla byla orosená, těžko přes ně bylo vidět. Venku nebylo nic k prohlížení. Tma, černočerná tma s pár momenty osvětlení blesků. Sundal mi boty a odhodil do odpadkového koše vedle pultu pod zrcadlem. Ani jsem nepípla, jen sledovala, jak se koš zakymácel.
"Kde to jsem?" Dopadla jsem chodidly na chladnou zem. Chlad mi postupoval tělem.
"U nás v sídle." Promluvil suše. Vzal mé tělo kolem pasu a přenesl přes ledovou podlahu na měkký kobereček před vanou.
"A proč? Proč mě tu vězníte už přes měsíc kvůli tomu, abych se zlekla smrti?" Můj tón nabíral nebojácnost.
"Vyskytla se malá chybička. Ty jsi dcera Mary viď?" Otočil se ke mně zády, abych mohla svléknout a trochu poodstoupil.
"Jo, vy jste si ji spletli se mnou? Co vám udělala?"
"Bohužel ti nic prozradit nesmím, holčičko. Neuměla ses narodit." Odsekl.
"Člověk si rodinu, místo a čas narození nevybírá. Jsem ráda, že jsem mohla a můžu žít." Svlékla jsem špinavé otrhané svršky a vklouzla do horké vany. Tiše jsem zasyčela.
"Ne na dlouho. Po týdnu se rozhodne, co s tebou bude. Ty ani nikdo jiný to neovlivní. A vůbec, nestýská se ti?" Promluvil jízlivě.
Po téhle větě se mi sevřelo hrdlo. Prázdnota. Celý ten měsíc, co jsem tu, se snažím od sebe aspoň oddálit jedinou myšlenku na tátu, Bena…
"Jdu ti sehnat oblečení. Umyj se, než přijdu. Kartáček a pastu máš na pultu." Pobídl mě ke svižnosti. Jeho hlas zmírnil, jakoby přiznal, že jeho předchozí otázka byla až moc hrubá.
Zabouchnul za sebou dveře a zamknul za dva západy. Ode dveří se k vaně přitáhl chladný průvan.
Kéž, by to byl sen…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se Ti povídka?

Ano 90.5% (19)
Ne 9.5% (2)

Komentáře

1 Nats Nats | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 21:39 | Reagovat

Vyvíjí se to zajímavě :D Jen píšeš trochu zvláštně.. nevím jak to napsat ale jakoby z pohledu 1. osoby a v druhé půlce věty 3.osobou. Asi je to jen můj dojem ale tak nějak mi to přeskakuje :D Děj se mi líbí :) Těším se na pokračování :) A dost by mě zajímalo co je Declan zač :D

2 Jess Jess | 14. listopadu 2014 v 20:48 | Reagovat

Bomba! Bomba! Bomba! :33 Prostě úža! :)
Chudák malá, taky bych se bála! :OO Brr... :D

3 Callia Callia | 16. listopadu 2014 v 13:31 | Reagovat

Skvělá kapitola! Už teda víme, kdo je Mary... Začíná se nám to pěkně vyvíjet! :D

4 Abbie Abbie | Web | 20. listopadu 2014 v 15:15 | Reagovat

[1]: Větami navazuji. Takže by bylo zbytečné do každé věty psát já, jsem xD Děkuju :)

[2]: ^^ Děkuju ^^

[3]: Děkuju moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama