Kapitola 2

5. listopadu 2014 v 17:29 | Abbie |  Ztracena ve snu

Kapitola 2

Rose

"Páni." Prohlásila jsem při pohledu na mou novou školu. Byla obrovská. Před vchodem stály skupinky studentů. Někteří si povídali, jiní hráli. Nemají uniformy? Na tuhle otázku se Bena zeptám později.
"Tak pojď, nebo přijdeme pozdě." Pobídl s úsměvem na tváři. Nezaváhala jsem a šla kupředu své nové budoucnosti. Oxfordská škola.


Vevnitř to bylo ještě krásnější. Všude čisto. Bílo. Podlaha se leskla. Tak čistá, že by se na ní dalo stolovat. Po levé straně byla jídelna, na pravé straně sborovna. Dveře od jednotlivých místností byly k rozeznání jen díky velkým nápisům. "Pojď, musíme stihnout přihlášku."
Vešli jsme do nové třídy. Kupodivu se lišila od ostatních. Stěny byly oranžové. Ostatní třídy měly stěny bílé. Uviděla jsem volnou lavici. Sedla si do ní. K druhé straně lavice se přihnal Ben.
"Sedím tady." Prohlásil hrdě.
Docela se mi ulevilo, že nemusím sedět s někým, koho neznám. Za okny se kabonily temné mraky. Pomalu ovládly celou oblohu a spustil se prudký déšť. Kapky deště bušili do oken, jakoby chtěly svým rytmem ukolébat všechny, co podlehli zvuku.
Právě odbil zvonek na ukončení poslední hodiny. Učitel odešel ze třídy a žáci a si balili věci z lavic do těžkých batohů a tašek. Ben si sbalil a vydal se ke skříňkám. To mě přinutilo pohnout se ještě víc. Třída plná lidí, které neznám. Všichni si mě prohlížejí očima, jak odcházím ze třídy. Nikdo nezná moje jméno, nikdo neví, odkud jsem, nikdo mi téměř neviděl do tváře.
"Máš hlad?" Zeptal se mě Ben, když si vyndával kartu ze skříňky.
"Jo, celkem mi za tu bodu vyhládlo." Popadla jsem se za kručící břicho.
"Já to věděl." Podíval se, jak si svírám břicho. Na jeho tváři to vykouzlilo velké pobavení. "Tak pojď."
Jídelna byla obrovská. Dlouhá bílá linka vedle od vchodu až ke kuchařkám. Měly plné ruce práce s nandáváním jídla. Uprostřed jídelny byly bílé stoly s modrými židlemi. Na konci jídelny byly též stoly, kde seděli učitelé. Hodně z nich se procházelo po místnosti, aby dohlídli na klid. Nad učitelskými stoly visel velký erb školy. Dosud jsem nerozluštila, co na něm je vyznačené. Ben mě popostrčil, abych si vzala tác a šla se zařadit do fronty k lince. Stál s tácem hned za mnou. Usmíval se a postrkával mě kupředu. Najednou se rozlétly dveře. Ve dveřích stála banda asi pěti kluků. Ben je pozoroval jen koutkem oka a protočil panenky. Zase mě popostrčil. Nevnímala jsem ho. Musela jsem pozorovat, parta kluků vchází dovnitř. Po chvíli jsem ucítila štípnutí na ruce.
"Jau! Bene!" Okřikla jsem ho.
"Nekoukej a posouvej." Odsekl. Posunula jsem se tolik, kolik mohla. Přikrčila jsem se k Benovi. "Kdo to je?"
"Vanceovi." Zabručel.
"Jako rodina?" Zaskočilo mě to.
"Rodina. Všichni jsou Vanceovi. Všichni to jsou divní týpci, kteří si nikoho nepustí k tělu. Všude chodí jako stádo. Jsou jen spolu."
"Proto je nenávidíš?" Zvedla jsem jedno obočí.
"Ne, kvůli tomu ne. Ten uprostřed." Opatrně se k nim otočil, když se blížili k lince. Ihned odvrátil pohled a díval se na tác před sebou.
"Co je s ním?" Pošeptala jsem. Jen si pro sebe něco zamumlal a znovu mě popostrčil až ke kuchařkám, když viděl, že se blíží s tácy k nám. Byli hluční. Kuchařka mi naložila jídlo a já šla najít volný stůl. Našla jsem v rohu, nejdál od učitelů. Usadila se. Když jsem se okolo sebe podívala, neviděla jsem Bena. Chtěla se pustit do jídla, ale nedalo mi to. Kde sakra vězí?
Vstala jsem od stolu a rozhlížela se. Ben nikde. Vyšla jsem z jídelny a zaslechla něčí zasténání. Povědomý hlas. Ben.
Šla jsem za hlasem. Obavy nade mnou vyhrávaly v plné čáře. Musela jsem jít. Nohy se nezastavily. Zatočila za zatáčku a uviděla, jak je Ben přimáčknutý ke skříni a za hrdlo ho drží ten kluk z party. Poznala jsem ho podle modrobílé mikiny a tmavých riflí. Jedině Vanceovi nosili takovéhle mikiny. Nejspíš se museli něčím lišit a ukázat se jinak.
"Nech ho!" Okřikla jsem toho kluka. Obrátil ke mně svou bledou tvář s lyšáckým úsměvem. Uvolnil sevření Bena a prohlížel si mě.
"Ty jsi ta nová, viď?"
"Pusť ho!" Zaťala jsem ruce v pěst a udělala krok dopředu.
"Chápu to, jsi tady nová, nevíš, co si můžeš dovolit a co ne." Přešlápl z jedné nohy na druhou. "Ředitel téhle školy, je můj bratr. Když něco provedu, učitelé mi nic neudělají. Když někomu ublížím, zapřu to, jak to půjde. A věř mi, že sem díky tomuhle nikdy průser neměl."
"Polib si prdel." Odsekla jsem a zkřížila ruce na prsou a dívala se dolů. Uslyšela jsem, jak se otevírají dveře. Podívala se vzhůru. Ten kluk zavíral Bena do kumbálu, který byl vedle skříněk. Zabouchl a zamkl. Ben bušil do dveří jako, kdyby mu šlo o život. Možná taky šlo. Přibližoval se ke mně. Udělala jsem krok dozadu, ale než sem tak stihla udělat, vzal mě, a přitiskl svým tělem ke zdi. Vyjekla jsem bolestí při nárazu do stěny. Jeho chladné doteky po mém těle byly nepříjemné víc než ranní mráz. "A víš, co se stane těm, co mi vzdorují?" Směřoval loudavým pohledem od mého výstřihu k obličeji. Strachem mi bušilo srdce jako o závod. Kolena se mi klepala. Bylo to čím dál tím horší. Jeho jantarové oči se prorazily do mých. Měly nádhernou barvu. Odhrnul si patku tmavohnědých vlasů z očí.
"Pusť mě!" Zavrčela jsem. Položil mi prst na ústa a zasyčel.
"Co s tebou provedeme?" Namotal si pramínek mých vlasů na prst.
"Declane, nech ji." V uličce se objevil zbytek party. Jeden mu položil ruku na rameno a podezřele si mě prohlížel se zkřiveným obličejem. Udělal krok od mého těla a nechal mi volnost.
Nadechla jsem se. Strach odezníval, aby uvolnil místo zlobě, vzteku. Napřáhla ruku proti jeho obličeji a pleskla ho silně do tváře.
"Debile." Zaťala jsem zuby a šla otevřít kumbál. Mezitím zmizeli za skříněmi.
"Jsi v pořádku?" Oprašovala jsem mu z věcí prach.
"Jo, co ty?" Prohlížel si mě od hlavy až k patě, jestli mi neublížil. "Jsem v pořádku, neboj."
*****
Po škole jsme si v pergole zapálili v krbu a pozorovali úchvatné ohnivé plamínky. Jakoby, jsme v nich hledali útěchu a pocit štěstí. Něco co nám chybělo, bylo nahrazeno. Probuzení do reality je jedna z nejtěžších.
"Promiň, takhle sis asi nepředstavovala první den, viď?" Křečovitě svíral drátěnou opěrku sedadla.
Pozorovala jsem ho, jak smutně hledí na krbovou římsu a rukama založenýma na prsou. Byl celkem skleslý po tom, co se stalo ve skříňkách.
"Ale ne, to je v poh - " Přerušil mě jeho teplý dotek dlaně na rameno.
"Zítra to bude lepší, to ti slibuju." Jeho skleslost přemohla výzva. Dokonce vyčarovala i slabý úsměv na jeho rtech. Mlčky jsem přikývla a znovu odevzdala pozornost plamenům.
Hlavou se mi honilo tolik otázek na jeden jediný den. Declan… co je zač? Bratr a ředitel? Má šest sourozenců? Proč se takhle chová?
"Bene?" Odvrátila zrak z úchvatného ohně a všimla si, jak si Ben prohlíží moje nohy.
"Bene?" Opakovala jsem otázku a schovala si nohy pod křeslo.
"Ty sportuješ, viď?" Promluvil po dlouhé době a věnoval mi pohled. "Um…Jo."
"Je to vidět." Usmál se a sklouzl níž po sedadle. Začal se věnovat ohni. "A co jsi mi chtěla?" Dodal.
"Můžeš mi trochu přiblížit Declana?" Uhnula jsem pohled, abych nemusela pozorovat jeho křivý pohled na mou otázku. Možná to pro něj nebude moc příjemné téma, ale lákalo mě dozvědět se něco víc o tom panovačném, rozmazleném klukovi.
"A co přesně chceš vědět?" Povzdychl si a šel do krbu přiložit dřevo. "Všechno. Jak může mít šest sourozenců? Proč jsou jen spolu? Proč -" Zdvihl ruku, abych zastavila. "Brzdi, brzdi… Pěkně popořadě." Rozdmýchal oheň a znovu si sedl do křesla. Přisunul se ke mně.
"Jak může mít šest sourozenců? To opravdu nevím. Proč jsou jen spolu? To bych taky rád věděl. Jen jim zavadíš a je zle. Declan je hlavní z party. Na téhle škole si může dělat, co se mu zlíbí."
"Moc se mi to nezamlouvá." Namítla jsem suše.
"To nikomu, Rose. Hodně rodičů i studentů si na něj stěžuje. Bůh ví, jak to dopadne." Těžce vydechl. "Ještě něco?"
"Jak se všichni jmenují?"
"No, je to jednoduché si to zapamatovat. Dalo by se říct, že chodí ve formaci. Když si zapamatuješ pořadí, tak znám i jejich jména. Deon, Oscar, Declan, Ricky, Marco."
Aha… Takže ten s popelavými vlasy je Deon. Oscar, špinavý blonďák. Ricky, ten zrzavý s brýlemi a Marco, světle hnědé vlasy. To je ten, co přišel za Declanem tenkrát ve skříních. Zapamatovala jsem si je celkem rychle.
"Tak to je dobrý. A co ten šestý?" Nedali mi pokoj. Pořád jsem se musela vyptávat a vědět víc.
"To je ředitel školy Rose. Moc o něm nevím. Nikdy jsem ho naživo neviděl a většinou tu není. Takže Declan si dělá, co chce." Odpověděl suše s ne moc velkou účastí to rozebírat. "Už je docela tma. Půjdeme domů." Vstal ze židle a uhasil poslední plamínek ohně trochou vody, co zbyla v kanistru, který celou dobu stál u krbu.
Zapadlo slunce, venku byl chlad. Pomalu se stmívalo a den se chýlil ke konci.
První den byl na můj vkus až moc divoký. Škola pěkná, lidi milí, až na některé. Declan je panovačný, celkem i přitažlivý kluk. Většinou to tak bývá. Vím, že bych takhle uvažovat neměla. Přeci je to jen pořád ten, co ublížil Benovi. Nesmím se nechat zmást.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se Ti povídka?

Ano 90.5% (19)
Ne 9.5% (2)

Komentáře

1 Callia Callia | Web | 5. listopadu 2014 v 18:50 | Reagovat

Takžee... :D
Tahle kapitola byla podle mě mnohem lepší než ta předešlá. Tahle povídka mi připomíná Twilight... :D Zvláště ti sourozenci atd. No.. Uvidíme jak se to bude vyvíjet dál. :D :)

2 Jess Jess | 7. listopadu 2014 v 8:38 | Reagovat

Super kapča a jak řekla Call díky ní jsem si uvědomila co mi takhle povídka připomíbá! :D :33 TWILIGHT :33 :D Pokračuj! :) :3

3 *WeirdUfo* *WeirdUfo* | Web | 7. listopadu 2014 v 16:56 | Reagovat

paráda!!! :-) rychle piš další, nebo se zblázním :D
budu originálální - echmm.. taky mně to připomíná Twilight :D ale moc pěkně psaný..
doufám, že to bude hooodně dlouhý ;-)

4 Ella Monurová Ella Monurová | 7. listopadu 2014 v 18:51 | Reagovat

Twilight saga! Dělám si srandu, ale mě to tak vážně připadá. Jinak to je skvělej námět :)
Jentak dál :)

5 Abbie Abbie | Web | 7. listopadu 2014 v 19:08 | Reagovat

[1]:

[2]:

[3]:

[4]:
Twilight... Ano, také mi to došlo, když jsem to dopsala xD Snad doufám že dál to tak nebude o.O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama