Kapitola 1

29. října 2014 v 15:18 | Abbie |  Ztracena ve snu



Rose

Odstěhovat se od svých nejbližších, na kterých mi záleželo. To přesně potřebuju. Jestli si můj otec myslí, že se vzdám všeho, co mě tu tolik láká a přitahuje zůstat, opustím. Už nechci skákat, jak on pískne. Jako by mě to zevnitř pomalu, ale jistě užíralo. Cítím se mizerně. Mám mdloby, je mi do breku při pohledu a krabice a čerstvě přebarvené stěny. Je to definitivní. Je to skutečné.


Stěhujeme se jen kvůli vyššímu platu a tátovi nové přítelkyni. Jen odpočítávám dny, kdy si dají sbohem. Tátovi uspěchané závěry vždy dělají problémy. Chci mu pomoct, ale jeho paličatost mě nepustí k řeči. Myslí si svoje a za tím stojí. Ach tati…
Posadila jsem se na patro krabic u okna. Pozorovala jsem tátu se sousedem, jak nakládají těžké krabice do auta. Pomoct jsem nemohla. Táta mě radši zavřel do pokoje, abych neprotestovala, na poslední chvíli nezdrhla a nepokusila jiným způsobem to nějak překazit.
Po chvíli se ozvalo cvaknutí dveří od mého pokoje. Sklouzla jsem z krabic na dřevěné shnilé parkety, které byly po léta zakryté tyrkysovým kobercem. "Jedem." Neobtěžoval se na mě ani podívat. Slzy mi stekly po koutku oka a po tváři stékaly až k bradě. Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédla a dala sbohem svému milovanému pokoji, které mi vždy poskytovalo útočiště. Zavřela za sebou a všechny vzpomínky nechala viset na stěnách pokoje. Obutá se vydala dolů po schodišti. Cestou jsem potkala sousedy, kteří se semnou loučili, jako by mě viděli naposled. Nejspíš ano.
Nad městem se stahovalo chladné podnebí. Tak pochmurně snad ještě v tomhle roce nebylo. Jako by i město plakalo, že opouštím jeho hranice. To je nesmysl. Nikomu tu chybět nebudu.
Na protější ulici uviděla svou starou partu, se kterou jsem často chodívala po ulicích velkoměsta a užívala si zábavy. Smějí se. Moje stará kamarádka Annie si mě všimla, když se otáčela na přechodu po jedoucích autech. Připravovala jsem si ruku na poslední zamávání, na poslední sbohem. Jenže uhnula pohled. Ruka mi klesla a do očí se valily další a další slzy. Nebyla jsem pro ně důležitá. Myšlenky mě mučili, ale budoucnost teď byla zase o něco lepší. Konečně nebudu s těma přetvářkama a falešnýma lidma. Jen masky… po celou tu dobu…
Jízda se zdála být nekonečná. Nedočkavou a neklidnou atmosféru budil můj otec, když si pobrukoval do rytmu hudby v rádiu. Vydávala jsem jen negativní vlny a duchem byla přítomná v ději knihy.
"V Oxfordu se ti bude líbit. Budeme bydlet u Raven ve vile. Má syna ve tvém věku. Mohli by, jste si spolu rozumět." Prohodil kousek řeči a podíval se na mně do zrcátka. Zaskočilo mě, že má syna. Ani tady nebudu mít pokoj od opačného pohlaví v mém věku. Nadzvedla jsem obočí. Můj výraz vypadal jasně: Děláš si ze mě prdel?
Protočila jsem panenky a znovu se soustředila na knížku. Sice moc nečtu, ale tahle mě zaujala. Vampýři. Smyšlené postavy z románů a jiného. Krásné zrůdy, které přitahují lidi svým šarmem a krásou. Přilákají kořist a pak zabíjí. Nebezpečně krásní.
*****
"Rose, vstávej." Ucítila jsem jemné škubnutí za tváře. Otevřela oči a vidím, jak se přede mnou sklání táta a odpoutává mě od sedadla. "Pěkně ses prospala. Už jsme tady." Vysoukal se z auta a táhl za sebou deku, která mi po celou dobu zahřívala studené nohy. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat z hlubokého spánku. Rozkoukala jsem se a vylezla z auta. Přede mnou stál nádherný obrovský bílý dům. S velkými plastovými okny a černou střechou. Pod každým oknem byly karafiáty a různé krásné květiny. Stále udržované, plné života. Prýštily z nich různé druhy barev. Pod domem kvetly modré růže. Lámalo mi hlavou, jak můžou růst v takovémhle podnebí. Ale byly úchvatné. Na levé straně domu byla obrovská pergola. Ze strany porostlá zeleným rozvětveným keřem. Kapky ze střechy pluly do parapetu a z parapetu do dřevěného sudu. V návštěvníkovi to vzbuzovalo spíše jako dekorace. Hned vedle stála obrovská jabloň, na které visela prkenná houpačka. Po pravé straně byl sad jabloní. Jablka na nich vypadala stejně chutně jako na té u pergoly. Červená, zralá, šťavnatá. Dostala jsem chuť.
Otec mě pobídl, abych šla napřed. Trochu se bála, ale co mi zbývalo. Než jsem stačila otevřít vrata, uslyšela otočení zámku v hlavních dveřích do domu. Černé, starobylé, sladěné s domem.
Oči v nich objevili, Raven - tátova nová přítelkyně. Od ucha k uchu se na mě usmívala, šla si to přímo ke mně. Příjemný úsměv jsem jí oplatila. Její blonďaté vlasy jí sahaly po ramena. Očividně je člověk typu, ráno vstane a jde. Na první pohled mi připadala velmi sympatická, ale nemusíme si zrovna rozumět.
Uslyšela jsem bouchnutí dveří a otočení zámku. V zápětí ucítila tátovu ruku na rameni. Ravenin úsměv vřele oplácel.
"Ahoj, Johne. Moc jsi mi chyběl." Přešla vrata a věnovala mu pusu- při které jsem poprvé svědkem- sladkou jako med. "Dobrý den." Přerušila jsem je při milostném shledání. Odlepili se od sebe a upřeli na mně svůj nucený pohled. "Ahoj, ty budeš Rose, viď?" Přikývla jsem a usmála se. "Já jsem Raven, těší mě. Věřím, že budeme skvělé kamarádky." S úsměvem na rtech mi podala ruku. Uchopila jsem ji pevným stiskem, jako nás to učili na základní škole. "I mě těší."
*****
"Už sis vybalila?" Ozvalo se dole ze schodů. "Jo, jen si povleču." Oznámila jsem hlasu. "Tak pak přijď na večeři. Dorazil poslední."
Poslední. To bude Ben. Ravenin syn, o kterém mi vyprávěla. Bohužel jsem moc neposlouchala, ale zaslechla, že budeme spolu chodit do školy. Trochu mě děsí představa, že bych byla ve stejné třídě jako on. Průser, ví to táta. Špatné známky, ví to táta. I kdybych to tajila sebevíc, poví to.
Přišla k oknu a sledovala, jak kapky z oken ladně klesají a nechají za sebou viditelnou cestičku. Uklidňoval mě zvuk dopadajícího deště na parapet. Déšť jsem milovala už jako malá. Nikdy mě neomrzí lítat venku ve spodním prádle za velkého deště. Teď si to nebudu moct dovolit. Povzdychla jsem si a prohlížela si okolí. Nahoře se kabonily temné mraky. Horší než předtím. Tohle asi bude veselá noc.
*****
"Bene, přines prosím pití, stojí na lince." Pobídla máma syna. Ben přikývl a zmizel za zdí, která kryla kuchyňský pult. Za chvíli se objevil se džbánem džusu. Měla jsem obrovskou žízeň. Chuť mu to vytrhnout z ruky a celé si to nalít do krku, mně nesmírně zmáhala. Položil ji na stůl a natáhl si k mé skleničce ruku. "Chceš nalít?" Zvedla jsem hlavu, abych se podívala do tváře. Krásné oříškové oči se propadaly do mých. Splývaly s jeho tmavými vlasy. Ben.
Přikývla jsem. Nalil mi plnou skleničku džusu. Ruce se mu poněkud klepaly. Nejistě se na mě znovu podíval, jestli mi stačí. "Díky." Pousmála jsem se, vzala si skleničku a napila té studené tekutiny.
"Tak co Rose? Těšíš se zítra do školy?" Optala se, Raven. "Celkem jo. Zároveň se i bojím." Byla to pravda. Určitě mi bude dělat velký problém si zvyknout. "Ale, proč?" Podíval se na mě táta nechápavým pohledem. Jen jsem pokrčila rameny jako odpověď. Obočí se mu nad mým projevem zkřivilo. "Neboj. Jsou tam hodní učitelé i spolužáci. V mé třídě je sranda jako v každý jiný." Prohlásil s úsměvem Ben. Takže, tím mi chtěl zároveň i naznačit, že s ním budu chodit do třídy? No, to snad ne…
Umlkla jsem a pustila se do jídla, abych mohla co nejdřív odejít od stolu. "Nikam nespěchej. Půjdeme se projít." Položil mi otec ruku na předloktí, abych zpomalila. "Ale, -"
"Bude tam hezký osvětlení." Přerušil můj protest. "Se školou ti pomůžu, neboj." Mrkl na mě Ben. "Dobře." Kývla jsem a zpomalila. Nebylo mi zrovna dvakrát hej, ale co jiného mi zbývalo.
*****


Po procházce jsem si připravila teplý čaj a převlékla se do pyžama. U dveří už čekal Ben s plnou náručí učebnic. "Bude to jenom chvilka."
Otevřela jsem mu dveře, aby mohl projít. Knížky mi položil na postel a protáhl se. "Tahle místnost dřív byla moje. Měl sem tady rozestavěný autíčka a bunkry." Usmál se nad vzpomínkami. Taky jsem si jako malá stavěla bunkry. Pak pozvala mamku dovnitř na "čaj". "Taky jsem to dělávala asi do šesti." Přidala jsem se. "Dělávala?" Zvedl obočí, jakoby si myslel, že jsem vyrostla už v sedmi letech. "Ano, dokud mamka…" Neměla jsem sílu to dopovědět celé. Všechno se ve mně sevřelo a dusilo. Nechtělo ke mně propustit žádnou veselou vzpomínku ani událost. Jen a jen ten moment, kdy se to stalo. Oči mi slzely pomyšlením na ten den. "Aha, to je mi líto." Zůstal stát jako přilepený k zemi a jen pozoroval, jak tiše zadržuji vzlyky. Po chvíli se odvážil přiblížit. Zvedl mi hlavu a odhrnul ofinu z čela. Upřeně se mi díval do očí. "Co bylo, to bylo. Co je, to je. Co bude, to bude. Nic si z toho nedělej." Palcem mi utřel tekoucí slzu. "Slzy ti nesluší." Pousmál se na tu brečící trosku. Oplatila mu úsměv, šlo to těžce. Dal si takovou práci, abych nebrečela. Nesmím tu snahu zkazit.
"Nemusíš nosit omluvenky. Když nepřijdeš, je to tvoje věc. Když něco zapomeneš, je to tvoje věc. Tenhle ročník půjde jako po másle."
"Nemusíš mi balit tašku." Uchopila jsem ho za zápěstí, aby položil učebnice. "Jen chci pomoct." Očividně ho od usměvavého výrazu nic neodradí. "Zvládnu to. Nejsem malá." Zamumlala jsem si spíš pro sebe než pro něj. "Zítra ráno vstáváme brzo. Moc neponocuj. Kdyby něco, jsem hned vedle." Jen co to dořekl, zabouchly se za ním dveře od mého pokoje.
Ben je celkem fajn. Ale moc se stará. Nejsem malá holka, abych neporozuměla jednoduchému rozvrhu. Umím se o sebe postarat, o tom nepochybuj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbila se Ti povídka?

Ano 90.5% (19)
Ne 9.5% (2)

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 29. října 2014 v 18:33 | Reagovat

Příjemná první kapitola :) Upřímně si mě strašně navnadila na další kapitoly, takže určitě tuhle tvou povídku budu číst.
Píšeš moc hezky, jen tak dál.. :-)

2 Jess Jess | 29. října 2014 v 19:17 | Reagovat

Jako vždy úžasný! :33 Těším se na další! :D :3

3 Abbie Abbie | Web | 29. října 2014 v 19:25 | Reagovat

[1]: Budu se snažit tě nezklamat:) Děkuju:3

[2]: Děkuju:333 Taky se tě pokusím nezklamat^^

4 Tina Tina | Web | 30. října 2014 v 21:31 | Reagovat

Ahoj...takže podle mě pěkná první kapitola, aby uvedla do děje. Jsem zvědavá na pokračování, protože mě zaujal ten banner, co jsi vytvořila. Jinak postava Rose mi přijde příjemná, její táta se mi teda nelíbí a Ben vypadá, jako fajn kamarád. O Raven nevím, co si mám moct myslet jestli je dobrá nebo ne. Ale budu si muset zvyknout, na to jméno, prototože jsem použila stejné jméno ve svojí povídce, takže mě to celkem zarazilo, protože jsem to použila na mladou holku :D
Těším se na další kapitolu :D

5 Abbie Abbie | Web | 1. listopadu 2014 v 12:43 | Reagovat

[4]: Moc děkuju :)
    Jaj xD Asi jsem ti trochu znepříjemnila pocit k tomu jménu xD

6 Tina Tina | Web | 1. listopadu 2014 v 13:16 | Reagovat

[5]: Ale, ne....ani ne xD Jen ti chci připomenot, že u mě na webu je kontrola Affs, takže tě poprosím.... :)

7 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 13:45 | Reagovat

Buď se mi to zdá nebo se ti tam v tom posledním (asi velkým odstavci) plete 1. a 3. osoba, jinak přímá řeč se píše na novej řádek, neber to zle, jen ti chci poradit. Ale jinak je to moc hezky napsaná kapitola! :)

8 Abbie Abbie | Web | 5. listopadu 2014 v 15:40 | Reagovat

[7]: Ahoj, brala jsem na vědomí :) Potřebuju trochu otřískat a zlepšit se :) V dalších kapitolách jsem si na to dala bacha :)

9 KrabicePlnaPribehu KrabicePlnaPribehu | Web | 6. listopadu 2014 v 13:19 | Reagovat

Tahle kapitola se ti moc moc povedla a vzhledem k tomu, že už je tu další, tak se na to vrhnu hned jakmile dorazím domů ze školy :) A jinak gratuluji k tak skvělému návratu do víru blogování!

10 *WeirdUfo* *WeirdUfo* | Web | 6. listopadu 2014 v 21:06 | Reagovat

pěkná povídka, těším se, až si přečtu další díl (teď už ne, ale snad zítra)
líbí se mi tvůj styl psaní :-) není to moc jednoduchý a zároveň se neplácáš v jedné situaci "dva dny"
achjoo, proč hlavní hrdinka moc nečte?? :-( ale aspoň o vampýrech, to mi je hned sympatičtější ;-)
ten Ben.. že se do sebe nezamilujou?? :D nejsou sice úplně sourozenci, ale i tak.. :D

měj se hezky a hodně štěstí při psaní

11 Lili Lili | Web | 7. listopadu 2014 v 12:33 | Reagovat

Ahoj, moc hezká povídka, píšeš hezky, jdu číst další kapitolu :)
Všimla jsem si nového designu, a popravdě, líbí se mi víc, než ten cos měla předtím.
Napíšeš někdy další kapitolu Distance?

12 Abbie Abbie | Web | 7. listopadu 2014 v 16:24 | Reagovat

[9]: Moc děkuji, za všechno :)

[10]:Děkuji :) Nečte? Počkej na další kapitoly :)

[11]: Děkuji, děkuji :) ^^
     Zatím pozastavuju :o :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama