Kapitola 1

25. července 2014 v 22:50 | Abbie |  Distance
Tady vše začíná …
Právě teď, jedu na místo, kde zahodím všechny starosti za hlavu. Konečně klid. Místo, kde naberu morálku a energii. Místo, kam už jezdím přes pět let. Místo, kam chodím ukládat vzpomínky. Místo vzdálené kilometry od mého domova a vysoko u hustě mlžných hor. Místo zvané Distant. Tábor, na který jezdím už od svých desíti let. Tentokrát sem jedu s mou kamarádkou. Jmenuje se Laura. Je o rok starší, ale nevypadá to tak. Má dlouhé hnědé rovné vlasy zavázané francouzským copem, který jsem dělala já. Ráda ho nosí na stranu. Její krásné hnědé oči, které vždy nemluví pravdu, jí k tomu velmi ladí. Je celá bledá. Domluvili jsme se, že po táboře pojedeme spolu na koupaliště, aby se pořádně opálila a nachytala bronz. Jak říká moje babička. To já na rozdíl od Laury byla až moc spálená. Moje kůže se rychle opalovala.
Pohlédla jsem přes okno na vysoké hory. Jejich vršky byly zahaleny rouškou mlhy husté jako ta nejlépe ušlehaná kaše. Již na pohled dodávaly tělu a mysli energii. Přes otevřené okýnko autobusu, které bylo celé otevřené, jsem vtáhla přes nos do plic nádherný svěží horský vzduch. Už se nemůžu dočkat, až tam budeme!
Autobus zastavil. Mé oči se otevřely a mysl probrala, když mi Laura klepla jemně na rameno. Vyndala jsem sluchátka z uší a pečlivě obvázala kolem mobilu a schovala. Vstala ze sedadla a narovnala si riflové kraťasy a tílko stáhla na úroveň boků. Vzala batoh, který jsem měla celou dobu na podlaze mezi nohama. Laura mezitím vystoupila z autobusu. Pro jistotu jsem ještě za ní zkontrolovala, jestli tu něco nenechala. Pak se vydala za ostatními, kteří čekali před autobusem na kufry skladované a namačkané pod autobusem. Vedoucí zase pronášel dlouhý a nudný proslov jako vždy.
Po pěti minutách na nohou se mi chtěla na záchod a někde si sednout. Vím, seděla jsem v autobuse, ale strašně mě bolí nohy! "Justine, zkrať to!" Vykřikla jsem na vedoucího. Všichni uhnuli ze zástupu, aby na mě vedoucí viděl. Vždy nosil plátěné světle hnědé kalhoty. Zvláštní je, že každým rokem byli čím dál tím víc světlejší. Nejvíce krásné na něm byli jeho hnědé oči. Pak tu byli vlasy. Delší světle hnědé, jemně kudrnaté. "Abbie? Pojď sem." Zavolal si mě. Málem bych se zapomněla představit. Jmenuji se Abbie. Je mi 15 let a pocházím z malého městečka. Do mých 12 - ti let jsme bydleli ve velkoměstě. Poté se mamka rozhodla, pro klidnější místo někdo daleko od divokých džunglí velkoměsta. Můj taťka je teď někde úplně na druhém konci světa a slouží armádě. Kdo ví, jestli vůbec ještě žije. Každý měsíc si voláme a povídáme si, co je nového. Předtím než odjel, mi po sobě zanechal šátek, který nosím až to teď. Tehdy mi bylo 5 let. Zrovna ho mám na sobě. Docela se mi i hodí ta vojenská barva k bílému tričku a riflovým kraťasům. Mám kaštanové dlouhé rovné vlasy s ofinou na pravou stranu a zelené oči.
Drze jsem si dala ruce v bok a šla k němu. Obrátil mě čelem k dětem a dal mi ruku kolem ramen. "Tak ty jsi zase přijela?" Smál se. "Ano. Doma byla nuda." Obrátila jsem oči v sloup. "Tak to je dobře. Co provedeš tentokrát? Abych už byl předem připraven." Všichni se začali pitomě smát. Laura se připojila. "To je tajemství." Mrkla jsem. "Řekneš jim pravidla? Ty si je určitě pamatuješ nejlíp ze všech." Podíval se na mě ostrým pohledem. Přiblížil se tak, jako kdyby mě chtěl políbit. Díval se mi do očí. "Nesnáším tě." Škodolibě jsem se na něj usmála. "No tak." Praštil mě do ramene pěstí. "Ach jo. Večerka v deset. Budíček v šest. Nechoďte za chatky, do lesa a nelezte na skály. Neschovávejte klíče od pokojů." Otráveným hlasem jsem prohodila na děti. "Děkuji. Zařaď se." Pustil mě, abych se mohla zařadit. Místo toho jsem honem běžela si najít kufr. Už byli vyndané. Ono se toho dá hodně stihnout za takovýhle dlouhý proslov. Popadla jsem svůj kufr a mířila si to do své oblíbené chatky. Všichni mě pozorovali, jak jdu. Laura neváhala a připojila se ke mně. Další odvážlivci se připojili. Většinou zůstali jen ti, co tu jsou poprvé. Oni časem pochopí, že je lepší rovnou jít.
Otevřela jsem chatku a vešla. Laura za mnou. Hodila jsem kufr na stranu pokoje a lehla si na postel. Laura stála ve dveřích.
"To nemá chybu." Podepřela jsem si hlavu rukama a zavřela oči. Laura pořád nehybně stála mezi dveřmi a přemýšlela. "Lauro? Jsi tu?" Bylo mi to ticho podezřelé. "Abb, já chci domů!" Stiskla pěsti na rukou a kopla do kufru. "To si děláš srandu?! Teď jsme přijeli! A je ti šestnáct proboha!" Okřikla jsem ji, aby se probrala. "Mně se tady nelíbí. Něco přijde." Sedla si na protější postel. "Nech toho. Co by nám tady hrozilo?" Posadila jsem se a dívala se na ni upřeným pohledem s rukama za hlavou.
Neodpověděla mi. Je pravda, že Laura umí předpovídat budoucnost, ale může se změnit. Lidé, kteří předpovídají budoucnost... to je v dnešní doě úplně normální! Už se mi to ani moc podivné nezdá co jsem viděla její rodiče krmit kentaura... ( díky Callio xD )
Radši si šla vybalovat. Měla bych udělat to samé a nepřemýšlet nad tím, co Laura blábolí.
Večer jsem se rozhodla, že si půjdu sednout na deku před chatku. S dekou jsem sešla schod terasy, přešla drobné posypové kamínky, které mě píchaly do bosých nohou. Pohodila jsem deku na trávu, urovnala a sedla si směrem k táboru z pohledu chatky.
Náš tábor byl takový nepřesný šišatý ovál. Bylo jich přes padesát a všude je obkličovali hory a lesy. A byla tu také jedna velká jídelna a společenská místnost hned vedle.
Po chvíli mého hlubokého myšlení o tom co se nám přihodí, jsem si všimla Laury, která se objevila vedle mě.
"Večer bude bouřka." Oznámila mi Laura.
"Ach jo! Já se těšila, že utečeme někam do lesa. Koupat se do jezera."
"Co by, jsi chtěla dělat v noci v jezeře?" Zeptala se mě nechápavě a opravila si své dlouhé vlasy. "To uvidíš." Zasmála jsem se jejím hloupým otázkám.
Najednou se z lesa ozývaly hlasy. Patřili vedoucím. Willovi a Justinovi. Willovi bylo dvacet jedna let. Je to blonďák vyšší postavy. Rád nosil otevřená tílka a tepláky. Zrovna je měl na sobě. Není k němu nic, co bych ještě dodala. Snad jen, že to syn kuchařky.
Lehkou a pomalou chůzí si to mířili přímo k nám. Co zase chtějí?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbil se Ti článek?


Komentáře

1 Jess Jess | Web | 26. července 2014 v 18:22 | Reagovat

Wow! :O Super začátek :) Těším se na další :)

2 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 26. července 2014 v 21:41 | Reagovat

Těším se na pokračování, jsem zvědav, co z toho nakonec vznikne :)

3 Abbie Abbie | Web | 27. července 2014 v 15:40 | Reagovat

Děkuji:)
To já trošku taky:DD

4 Callia Callia | 28. července 2014 v 18:22 | Reagovat

Skvělá kapitola. Moc se mi líbí. Akorát mě docela rozesmálo s jakým klidem řekla, že Laura dokáže předpovídat budoucnost. :D Jakoby to bylo normální. :D

5 Abbie Abbie | Web | 29. července 2014 v 0:59 | Reagovat

[4]: Moc děkuji:) Ano, taky mi to přišlo divný když jsem si to přečetla po vložení na blog xD Asi to upravím xDD

6 Miti Miti | E-mail | Web | 29. července 2014 v 17:53 | Reagovat

Vážně hezký začátek, těšim se, co z toho bude :-) A ten klid ohledně schopnosti její kámošky je vážně bezvadnej :-D

7 Abbie Abbie | Web | 29. července 2014 v 19:35 | Reagovat

Děkuju:) Už jsem to dávno upravila xD

8 Miti Miti | E-mail | Web | 29. července 2014 v 19:40 | Reagovat

[7]: Aha, to je možný, já mám dlouhý vedení :-D
Nechtěla bys spřátelit blogy? Teda pokud už jsem ti to do nějakýho článku nenapsala, jinak se omlouvám :-?  :-D  :-D

9 Abbie Abbie | Web | 29. července 2014 v 20:30 | Reagovat

[8]: xD Ráda:) Zatím ne :) Napiš to ke článku Wanna be. :)

10 Lili Lili | Web | 31. července 2014 v 16:30 | Reagovat

super kapitola, jsem zvědavá na pokračování :-)

11 Abbie Abbie | Web | 1. srpna 2014 v 22:03 | Reagovat

[10]: Už je. Můžeš si ho přečíst :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama