Červenec 2014

Kapitola 2

30. července 2014 v 17:18 | Abbie |  Distance
Tak tu konečně máte 2 kapitolu!:D Vím, že je moc krátká, ale má to své důvody:) Příjemné čtení:)
Kapitola 2
Když si to mířili k nám, všimla jsem si, že Will kulhá na pravou nohu. Justin se tvářil ustaraně.
Justin nechal Willa, aby se posadil k nám. Zatínal zuby bolestí. Z blízka jsem si všimla, že má rozpárané lýtko. Z rány mu krev tekla proudem. Laura si to všechno zděšeně prohlížela.
"Co se stalo?" Nedalo mi to, musela jsem se zeptat. "To neřešte."
Chudák se svíjel bolestí. Je mi ho líto. "Wille…" Laura byla úplně vyděšená. Nejspíš věděla, že se to stane. "Wille, pomůžu ti vstát a jdeme za ošetřovatelkou a řekneš konečně, co se stalo!" Justina ho to dost děsilo. Proč by ho děsil Willův úraz? Asi o tom také ví své…
Pomohly jsme zvednout Willa. Justin pak s Willem dokulhal k chatce ošetřovatelky. Ošetřovatelka se jmenuje, Lily. Je to bývalka mého bratra. Můj bratr není nijak přitažlivý. Teda aspoň myslím… holky si vede domů skoro pořád. Proti tomu nic nemám, ale u Lily si říkám, kde si štětku sakra našel?! Lily se, nedalo dívat do očí. Proč? Její výstřihy na tričkách úplně jako kdyby říkali "podívej se, jen se podívej!". Blonďatá, vyzáblá můra!
Lily je oba dva, pustila do chatky. Myslím si, že je obdaří i něčím víc, než, ošetřením rány…
*****
Po večeři jsem seděla na schodech jídelny. Laura už byla v chatce a chystala se do sprch. Já před celý tábor nechodím, protože voda skoro není a je věčně studená. Ona to za chvíli pochopí.
Uslyšela jsem kroky. Vycházely z jídelny. Jen očkem jsem se koukla. Zahlédla jsem černé vansky (boty) s bílou podrážkou. Svalnaté nohy nemohla přeci patřit dívce.
Skroutila jsem se do klubíčka a opřela si hlavu o kolena. Dělám, že mě nezajímá, kdo kolem mě prochází, a o něčem přemýšlím.
V tom se za ním z nenadání řítil jeho kámoš. Teda aspoň myslím, že je. Skočil mu zezadu na záda a choval se jako utržený ze řetězu. Neříkám, že já jsem úplný andílek, ale teď se zrovna sranda moc na tuto dobu nehodí.
V tu ránu, když jsem se na ně otočila, jsem jen viděla klukův vyděšený výraz, jak na mě oba dva padají. Chtěla jsem vstát a vyhnout se, ale bylo pozdě. Všichni tři jsme skončili na sobě nalepení pod schody. Je to docela tíha mít na sobě dva mamuty. Skoro mi vyrazili dech. Chtěla jsem se hnout, ale moc to nešlo. Po chvíli jsem zjistila, že mě pekelně bolí ruka. Jako kdyby mi do ní neustále bodali jehly. "Jau…" Něčím jsem si musela ulevit a vysvobodit ze sebe trochu bolesti. "Moc se omlouvám." Promluvil na mě kluk s vanskama.
Sundal ze sebe svého kámoše, který po chvilce odešel a sám se postavil. Konečně jsem se mohla nadechnout!
Po chvíli váhání mi podal ruku, abych se mohla zvednout. Co mi to udělá… Chytla jsem se a švihovým pohybem mě dostal na nohy.
Teď je nejspíš správný čas na detaily.
Hnědovlasý snědý kluk. Vypadá jako Ital nebo Španěl. Podle přízvuku by měl být Čech. I když já mám taky trochu divný přízvuk jako Slovenka. Jsem totiž z Běloruska a hodně špatně chytám dobrý přízvuk češtiny. Má trochu víc výrazné obočí a vysoké lícní kosti. Jeho krásná jemná vůně byla přichycená na jeho šedivé mikině. Jeho modré kraťasy nebudu komentovat.
"Pozor, nebo mi vykloubíš k tomu všemu ještě rameno!" Okřikla jsem ho a držela si nejspíš naražené zápěstí.
Z ničeho se na mě díval jako zkamenělý. Odstoupil ode mě a zíral s otevřenou pusou.
"Co je?" Nechápala jsem jeho výraz.
Přišel ke mně a natáhl k mému obličeji ruku. Chytl mi pramínek vlasů a rychle mi ho vyškubl.
"Jau! Jsi normální?!" Chytla jsem se na místě, kde mi to utrhl. "Dík." Strčil si pramínek do kapsy a utíkal do chatky.
Co to sakra mělo znamenat?! Tenhle den je divný už sám o sobě. Možná měla Laura pravdu. Nebo se prostě jen divné věci vsákly do jednoho dne. Zítra to snad bude smích a sranda.
V noci se chystám vytáhnout Lauru z postele. Vím, že bude protestovat, ale nechci se v jezeře koupat sama.

Blue eye:)

30. července 2014 v 16:34 | Abbie |  My drawing
Ahoj. Tohle bude můj první příspěvek do rubriky s kreslením:)
Kreslila: Abbie
Doba kreslení: 48min. ( :'D )
Ohodnoťte prosím do komentů :) Děkuji:)
Abbie...

Wanna be?

29. července 2014 v 15:41 | Abbie |  Mix
. . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . .. . . . .
Ahoj. Když se mi blogování začalo moc líbit, tak jsem se rozhodla, že si udělám spřátelené blogy.
Podmínky nejsou skoro žádné. Jen musíme mít aspoň jeden společný zájem. Na Tvém blogu budu číst především povídky a články, které mě zaujmou.
OD 30.LISTOPADU JSEM UDĚLALA ZMĚNU
CHODÍM NA BLOGY, KTERÉ U MĚ NA BLOGU MAJÍ VYSOKOU AKTIVITU.
TÍM MYSLÍM KOMENTÁŘE, ANKETY A PODOBNĚ.
Na konec komentáře napište svoje oblíbené ovoce, abych věděla, že jste si přečetli podmínky.



1. Vaše přezdívka ( budu ji psát na okonu )
2. Adresa Vašeho blogu ( pro Ty, kteří nečetli podmínky... budu chodit max. 1 týdně )
3. Co Tě na mém blogu nejvíce zaujalo? Proč chceš být moje SB? ( nepotřebuji dlouhý seznam. Jen abych veděla, co lidi nejvíc na můj blog láká :) )
4. Čím se Tvůj blog zabívá?
...........
Těším se na Vás :)
Abbie...

Kapitola 5

29. července 2014 v 1:57 | Abbie |  Nespoutaná
Kapitola 5
"Ano?" Najednou bylo pekelné vedro! "Něco z tebe cítím." - To mě docela namíchlo. Ale co… Počkat, cítí?!
"Jakože smrdím?" Čichala jsem si k tričku. "Nemyslím vůni! Voníš dobře." Pochválil mě. "A co tím teda myslíš?" Pořád jsem nechápala. "Cítím z tebe vlka." Podíval se na měsíc. "Vlka?! No, já s nimi nežiju. Jen jsem jednoho viděla, včera to je vše." Nechápavě jsem se mu svěřila s naší včerejší událostí. "No, to jsem byl já." Podíval se na mě. "Cože?! Ty a vlk?! To nejde! Nedělej si ze mě srandu!" Byla jsem na něj rozčílená a zvýšila hlas. Zároveň jsem byla v šoku z toho, co to blábolí za nesmysly! "Nedělám… Opravdu jsem to byl já. Normální vlk by tě zakousnul. Chtěl jsem to udělat Vincenzovi, ale pak jsem pochopil, že k sobě máte velký vztah."
"A já jsem taky vlk?" Nechápavě jsem se zeptala.
"Ano jsi. Chceš to zkusit?" Zeptal se mě.
"Ano!" Odpověděla jsem mu odhodlaně. Nechci mu to říkat, ale považuju ho za velkýho blázna!
Zavedl mě na místo vzdálené asi půl kilometru od Laguny. Do lesa. Jako malá si pamatuju, že jsem se toho lesa bála. Strejda mi říkal, že tam na mě číhají strašidla. No, trošku měl pravdu.
Zastavili jsme na mýtině, která byla uprostřed lesa. Z pohledu na ni ji osvětlovalo jemné světlo měsíce.
Postavil se uprostřed a díval se na měsíc. Podívala jsem se také, co tam vidí.
"Podlehni mu." Mluvil tišeji.
Najednou začal zářit jako ten měsíc. Lekla jsem se co se to děje. Přeměnil se! Byla jsem v šoku! On měl pravdu! Je to sen! Oblečení se válelo kolem krásně zbarveného tmavohnědého vlka. Jen jsem na něj zírala s otevřenou pusou.
Po chvilce jsem se uklidnila a znovu podívala na měsíc.
"Tak podlehnout jo?" Pohlédla jsem na měsíc. Po chvíli dívání se mi dostavil do těla divný pocit. Všechny kosti v těle se mi prohýbaly.
Začala jsem mít mnohem lepší zrak než předtím. Můj sluch a reflexy jsou daleko lepší! Když jsem se na sebe podívala… byla jsem chlupatá a neupravená. Měla jsem ryšavě hnědou barvu. Bylo toho slyšet víc, než jsem chtěla. Moje uši byli až moc citlivé. Pro člověka se to zdá klidná noc. Ale já slyšela každý nádech, pohyb vody, která byla hodně daleko od nás, sovy a různé ptáky vzdálené kilometry…
"Tak vidíš. Nakonec jsi to dokázala. Tvoje první přeměna může nastat jen při úplňku. Což dnes není. To nechápu. Ty už jsi někdy byla ve vlčí podobě?" Zeptal se mě a byl zároveň udivený. "Ne, nebyla. Teda aspoň myslím. Nepamatuji si na to. Já totiž ani nevím, že můžu mít vlčí podobu." Byla jsem z toho všeho udivená a pomalu si přestávám myslet, že to není sen. "Aha, no, já ti to chtěl jen ukázat. Nevěděl jsem, že se přeměníš." Odpověděl mi. "Já nevěděla, že se pohádka mých snů může stát skutečností." Nechápavě jsem kroutila hlavou a prohlížela si své nové tělo. "Co můžeme jako vlci dělat?" Zvědavost mě nenechala. Měla jsem pocit, že chci navždy zůstat vlkem. "No…podle toho, jak to myslíš." Odpověděl mi.
"To je jedno. Jdeme za smečkou ne?"
" Ne díky. Chce se mi spát." Falešně si přitom zívl.
"Já docela taky. Už bude po půlnoci a dala bych přednost měkké posteli v Laguně." Prohlásila jsem a protáhla se na náznak toho, že se mě zmocňuje únava a vyčerpání po dlouhém dni. "Dobře. Přeměna je lehká. Jen zavři oči a přemítej si v mysli pozpátku, svoji proměnu na vlka." Dořekl a přeměnil se a běžel se zakrýt za stromy a obléknout se. "Tebe nenapadlo si ty věci vzít rovnou za strom?" Chichotala jsem se. "Jen jsem ti to chtěl ukázat." Taky se tomu začal smát. "Jo, viděla jsem dokonce víc než TO." Kdybych byla v člověčí podobě, asi bych byla rudá.
Po přeměně jsme se oba dva vrátili do Laguny.
Stáli jsme na chodbě a chtěli si dát dobrou noc.
"Děkuju, že jsi mi to ukázal. Je to krásné, ale zároveň nevysvětlitelné." Mluvila jsem trošku ospalým hlasem. "Nemáš za co. Hodíš se do smečky."
"Myslí, že tam zapadnu?" Otázala jsem se.
"To si piš. Najdeš tam i kamarádky." Oznámil mi.
" Tak to bude skvělý." Zívla jsem. "Dobrou." Popřála jsem mu dobrou noc.
"Ať tě blechy štípou celou noc." Usmál se na mě. Měl tak sladký úsměv! Měla jsem chuť ho políbit! Klid holka, drž svoje emoce na uzdě!
Usměv jsem mu opětovala a šla na opačnou stranu, kudy šel on. Ke strejdovi do pokoje.
"Ájo, počkej." Otočil se za mnou.
Zastavila jsem se a zase ztuhla. Co zase chce?! To mě takhle hodlá pořád strašit?! Prosím, hlavně ať mi neřekne, ať se s ním jdu dívat na porno!

Snad to je za mnou...

28. července 2014 v 15:35 | Abbie |  Mix
Ahoj. Rozhodla jsem se Vás trochu seznámit s mým docela krátkým životem...
Nikdy jsem neřekla, že mám největší problémy světa...Nebo, že se mám nejhůř a všichni se kolem mě mají královsky. Každý má svůj smutný i šťastný příběh. A je také něčím zajímavý. Berme to tak... Aspoň nemáme nudný život.
Můj život byl docela nudný a bez náplně až do teď...
Vydrtila mi ho jedna osůbka, kterou nenávidím až do teď, ale musím se přetvařovat, že mi to je jedno... Všichni známe;-)
Odehrávalo se to někdy koncem druhého popoletí tohoto roku. Klasika, vše je v pohodě, bavím se s kámoškou o přestávce... Jenže dnes tomu už tak nikdy nebude...
Na hodině matematiky jsem si musela sednout do přední lavice protože jsem prý "trošku" nepozorná a koukám z okna místo na tabuli. Sedla jsem si k holčině se kterou sem si moc nerozuměla už od začátku školního roku, ale pak mezi námi ta válka nějak ustála. Ten den jsme se začali spolu bavit. Paráda pohodička... Ale to jsem nevěděla, že jsem vstoupila do otevřené války... Díky ní jsem ztratila svou kámošku se kterou se dá říct, že se známe od dětství. Vždy její mamka s ní chodila u nás pod okny s kočárkem.
Pak jsem změnila kamarády. Otevřeli jsme spolu partu. Bylo nás tam celkem 6. V patře byla i ta holčina. Byla v pohodě, přátelská, milá a já nevím co ještě všechno... Mezitím, co jsme s ní kamarádili... jsme ztráceli všechny kolem sebe jen díky ní. Dokonce pak začala pomlouvat jednoho člena party a hnusně a sprostě mu nadávala. Pak mi nějak začínalo docházet, že by takhle za mými zády mohla pomlouvat i mě. Pak z party dokonce chtěla vyhodit i svého kluka a rozejít se s ním. V té době jsem přišla také o mnoho lidí na kterých mi záleželo... ne, že jsem se s nimi už nestýkala...těším se za nimi do nebe...
Před celou tou událostí mi zemřel kůň... milovala jsem ho nadevše a i kamarádka mi říkala, že jsem nadně...
A ve středu celé té události se mi zabila kámoška... opustil jí přítel a neměla rodinu...
Dále už vám to spát nebudu... i tak mám celý zkažený den tímhle...
Pak jsme se hádali... chvíli dobré a chvíli ne...
Nakonec, když jsme při sobě drželi, tak jsme jeli se třídou na Seč... Hned první den jsme se pohádali... přestěhovala se do jiného pokoje s kamarádkou která to ani nechtěla. Lépe řečeno jí k tomu přinutila. Druhý den jsme si to všechno ujasnili a vrátila se k nám. Ta holčina nás celý soustřeďko pomlouvali lžimi a podobnými urážkami. nanávidím lidi, kteří jí tohle věří... Donutila mě z těch věcí se dokonce i řezat... Vichni se kvůli ní chtěli zabít... ona je neskutečná P*ČA.
Ještě teď máme rány na rukách a pokaždém pohledu se mi to všecho zlé vybaví.
Jediné, co tak holka udělala dobře je, že mě dala zase dohromady s mojí BFF:3 - Jess:33
Už si myslím, že jsem se z těhle chyb poučila... a že nikdy nebudu věřit člověku, kterého nesnáší celé město. Nemusí to vždy být jeho vina... Ale tohle, její vina byla. Obracela si proti sobě přátele a pak se litovala...
Díky ní jsme měli problémy i ve škole... u učitelů... zrozšil se mám průměr a všichni ze školy se nám teď posmívají co, to jsme za třídu debilů... DĚKUJU:333


Jak jste ten příběh vzali? Poučil Vás a nebo změnil k lepšímu? Já se hodlám změnit. Jak jste na tom Vy?
Abbie...

Kapitola 4

27. července 2014 v 20:42 | Abbie |  Nespoutaná
Kapitola 4
Sundal si kbelík z hlavy a šel k tomu druhému klukovi. "Soule, co to bylo?" Odkryl mu polštář z hlavy a smál se. Soul byl úplně rudý smíchem. Ani se mu nedivím. "Nevím. Ale ta holka je zajímavá." Uklidnil se a posadil na postel. "Jo to je. Je krásná, ale i praštěná." Posadil se vedle něho.
Za dveřmi jsem slyšela, že si o mně povídají. Bylo mi to docela trapné. Snad už se neuvidíme.
Na večeři se stavil i strejda. Myslím si, že dneska z hotelu nebude spát nikdo. Strejda se bude dívat na zápas v televizi s Benem. - Jak jinak. Jestli se staví Vincent tak se snad nudit nebudu. Bohu žel si nemůžeme zavolat. Není tu signál a navíc nemám mobil.
Po večeři se všichni "chystali do pokojů". Vincent se nestavil. Chvíli jsem si povídala s recepčním. V tom jsem uslyšela smích a dupání po schodech. Dolů šel on. Jehož jméno ještě neznám. Poznala jsem ho podle riflových kraťasů. Honem jsem běžela se schovat za roh místnosti. Recepční se díval, jak utíkám za roh. Pak k němu přišel on. Jehož jméno stále neznám. "Dobrý den. Mohl bych se Vás na něco zeptat?" Přišel k vysokému stolku, za kterým stál recepční. Opřel se o něj rukama a malinko se odrážel. Jako malé dítě! Nemůže postát chvíli na místě! "Ano. Ptej se mladíku." Snažil se, být na vyšší úrovni než on. Přitom mu bylo dvacet jedna. " Chtěl bych vědět jméno jedné vaší pokojské." Ano! Ptal se na mě. Začalo mi nezkrotně bušit srdce a mělo se každou chvíli rozskočit. "A jaké? Popis prosím." Otázal se ho. "Dlouhé rovné tmavě hnědé vlasy, zelené oči. Hodně ztřeštěná." - Ten jeho popis se mi vůbec nelíbil. Hlavně ten konec. "Aha, vy myslíte Andreu!" Smál se. Měla jsem chuť se propadnout do země. "Ano! Kde je?" Naposledy se odrazil od stolku, aby se mohl narovnat. " Před chvílí utekla dozadu." Ukázal rukou směrem, kterým jsem utekla.
Mávnul na něj, že děkuje a vydal se za mnou. Slyšela jsem kroky. Někdo se ke mně blíží. Moje tušení mě nejspíš neklame. Raději jsem se během vydala k zadním východovým dveřím, které byly naproti mně.
Kluk uviděl jen zavírající se dveře. Rozeběhl se ven zadními dveřmi jako já. Uviděl mě, jak běžím do zahrady. Nevím proč, ale začala jsem se neskutečně smát tomu, že utíkám. Díky tomu se mi hůře dýchalo a běželo. Jakmile viděl, že zpomaluju, zrychlil. Čapl mě a přitiskl ke svému tělu.
"Pusť mě." Smála jsem se a snažila se dostat z jeho spárů. "Co to mělo znamenat?! Musel jsem si po tom hlavu mýt nejmíň čtyřikrát!" Měl zvýšený hlas a zároveň se chichotal. "Ještě to je cítit. Hrozně páchneš!" Kroutila jsem se. "A můžu za to snad?!" Začal mě lechtat. Dřív jsem si myslela, že lechtivá nejsem vůbec. Jenomže tohle odbouralo mou teorii. Řvala jsem a pískala smíchy. "Máš dost srandovní smích." Pustil mě a otočil čelem k němu. "Neměl by, jsi být v hotelu?" Popadávala jsem dech. "Jo měl, ale učitelky jsou ve společence takže mě neuváděj." Usmál se na mě. "Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se ho a opřela se o strom. "David. Počkej, jak to, že, mluvíš česky?!" Zaskočilo ho to. "To sis všimnul až teď? Jo, umím česky." Dala jsem si ruce v bok a dívala se na listy protější palmy. "Nekoukám na detaily." Opřel se rukou o strom v blízkosti mého ramene.
Dělala jsem, že si toho nevšímám a je mi to jedno. Nakonec jsem mu pohlédla do očí a on zase do mých. "Máš nádherné oči." Prolomil bránu prokletého ticha. "Díky." Docela se mi jeho pochvala líbila. Neznám kluka, který by mi pochválil oči. Jedině zadek.
Začínalo se stmívat a vyjasňoval se měsíc.
Seděli jsme v zahradě na lavičce a povídali si, odkud jsme, co se mám tak přihodilo a podobně. Měsíční svit byl naší jedinou lampičkou. "…Nebylo to moc příjemné ale zvládl jsem to." Smál se a já taky. "To ti věřím…" Povzdychla jsem si. "Takhle jsem si s nikým kromě Vincenta nepopovídala." Usmála jsem se. "Já taky ne." Prohlásil s úsměvem na tváři.
Po chvilce ticha…
"Víš, musím ti něco říct…"
Ztuhla jsem. Rozbušilo se mi srdce. Bilo jako o závod a ne a ne přestat. Co by mi tak mohl říct? Přeci se tolik neznáme… Co mi chce říct sakra?!

Kapitola 1

25. července 2014 v 22:50 | Abbie |  Distance
Tady vše začíná …
Právě teď, jedu na místo, kde zahodím všechny starosti za hlavu. Konečně klid. Místo, kde naberu morálku a energii. Místo, kam už jezdím přes pět let. Místo, kam chodím ukládat vzpomínky. Místo vzdálené kilometry od mého domova a vysoko u hustě mlžných hor. Místo zvané Distant. Tábor, na který jezdím už od svých desíti let. Tentokrát sem jedu s mou kamarádkou. Jmenuje se Laura. Je o rok starší, ale nevypadá to tak. Má dlouhé hnědé rovné vlasy zavázané francouzským copem, který jsem dělala já. Ráda ho nosí na stranu. Její krásné hnědé oči, které vždy nemluví pravdu, jí k tomu velmi ladí. Je celá bledá. Domluvili jsme se, že po táboře pojedeme spolu na koupaliště, aby se pořádně opálila a nachytala bronz. Jak říká moje babička. To já na rozdíl od Laury byla až moc spálená. Moje kůže se rychle opalovala.
Pohlédla jsem přes okno na vysoké hory. Jejich vršky byly zahaleny rouškou mlhy husté jako ta nejlépe ušlehaná kaše. Již na pohled dodávaly tělu a mysli energii. Přes otevřené okýnko autobusu, které bylo celé otevřené, jsem vtáhla přes nos do plic nádherný svěží horský vzduch. Už se nemůžu dočkat, až tam budeme!
Autobus zastavil. Mé oči se otevřely a mysl probrala, když mi Laura klepla jemně na rameno. Vyndala jsem sluchátka z uší a pečlivě obvázala kolem mobilu a schovala. Vstala ze sedadla a narovnala si riflové kraťasy a tílko stáhla na úroveň boků. Vzala batoh, který jsem měla celou dobu na podlaze mezi nohama. Laura mezitím vystoupila z autobusu. Pro jistotu jsem ještě za ní zkontrolovala, jestli tu něco nenechala. Pak se vydala za ostatními, kteří čekali před autobusem na kufry skladované a namačkané pod autobusem. Vedoucí zase pronášel dlouhý a nudný proslov jako vždy.
Po pěti minutách na nohou se mi chtěla na záchod a někde si sednout. Vím, seděla jsem v autobuse, ale strašně mě bolí nohy! "Justine, zkrať to!" Vykřikla jsem na vedoucího. Všichni uhnuli ze zástupu, aby na mě vedoucí viděl. Vždy nosil plátěné světle hnědé kalhoty. Zvláštní je, že každým rokem byli čím dál tím víc světlejší. Nejvíce krásné na něm byli jeho hnědé oči. Pak tu byli vlasy. Delší světle hnědé, jemně kudrnaté. "Abbie? Pojď sem." Zavolal si mě. Málem bych se zapomněla představit. Jmenuji se Abbie. Je mi 15 let a pocházím z malého městečka. Do mých 12 - ti let jsme bydleli ve velkoměstě. Poté se mamka rozhodla, pro klidnější místo někdo daleko od divokých džunglí velkoměsta. Můj taťka je teď někde úplně na druhém konci světa a slouží armádě. Kdo ví, jestli vůbec ještě žije. Každý měsíc si voláme a povídáme si, co je nového. Předtím než odjel, mi po sobě zanechal šátek, který nosím až to teď. Tehdy mi bylo 5 let. Zrovna ho mám na sobě. Docela se mi i hodí ta vojenská barva k bílému tričku a riflovým kraťasům. Mám kaštanové dlouhé rovné vlasy s ofinou na pravou stranu a zelené oči.
Drze jsem si dala ruce v bok a šla k němu. Obrátil mě čelem k dětem a dal mi ruku kolem ramen. "Tak ty jsi zase přijela?" Smál se. "Ano. Doma byla nuda." Obrátila jsem oči v sloup. "Tak to je dobře. Co provedeš tentokrát? Abych už byl předem připraven." Všichni se začali pitomě smát. Laura se připojila. "To je tajemství." Mrkla jsem. "Řekneš jim pravidla? Ty si je určitě pamatuješ nejlíp ze všech." Podíval se na mě ostrým pohledem. Přiblížil se tak, jako kdyby mě chtěl políbit. Díval se mi do očí. "Nesnáším tě." Škodolibě jsem se na něj usmála. "No tak." Praštil mě do ramene pěstí. "Ach jo. Večerka v deset. Budíček v šest. Nechoďte za chatky, do lesa a nelezte na skály. Neschovávejte klíče od pokojů." Otráveným hlasem jsem prohodila na děti. "Děkuji. Zařaď se." Pustil mě, abych se mohla zařadit. Místo toho jsem honem běžela si najít kufr. Už byli vyndané. Ono se toho dá hodně stihnout za takovýhle dlouhý proslov. Popadla jsem svůj kufr a mířila si to do své oblíbené chatky. Všichni mě pozorovali, jak jdu. Laura neváhala a připojila se ke mně. Další odvážlivci se připojili. Většinou zůstali jen ti, co tu jsou poprvé. Oni časem pochopí, že je lepší rovnou jít.
Otevřela jsem chatku a vešla. Laura za mnou. Hodila jsem kufr na stranu pokoje a lehla si na postel. Laura stála ve dveřích.
"To nemá chybu." Podepřela jsem si hlavu rukama a zavřela oči. Laura pořád nehybně stála mezi dveřmi a přemýšlela. "Lauro? Jsi tu?" Bylo mi to ticho podezřelé. "Abb, já chci domů!" Stiskla pěsti na rukou a kopla do kufru. "To si děláš srandu?! Teď jsme přijeli! A je ti šestnáct proboha!" Okřikla jsem ji, aby se probrala. "Mně se tady nelíbí. Něco přijde." Sedla si na protější postel. "Nech toho. Co by nám tady hrozilo?" Posadila jsem se a dívala se na ni upřeným pohledem s rukama za hlavou.
Neodpověděla mi. Je pravda, že Laura umí předpovídat budoucnost, ale může se změnit. Lidé, kteří předpovídají budoucnost... to je v dnešní doě úplně normální! Už se mi to ani moc podivné nezdá co jsem viděla její rodiče krmit kentaura... ( díky Callio xD )
Radši si šla vybalovat. Měla bych udělat to samé a nepřemýšlet nad tím, co Laura blábolí.
Večer jsem se rozhodla, že si půjdu sednout na deku před chatku. S dekou jsem sešla schod terasy, přešla drobné posypové kamínky, které mě píchaly do bosých nohou. Pohodila jsem deku na trávu, urovnala a sedla si směrem k táboru z pohledu chatky.
Náš tábor byl takový nepřesný šišatý ovál. Bylo jich přes padesát a všude je obkličovali hory a lesy. A byla tu také jedna velká jídelna a společenská místnost hned vedle.
Po chvíli mého hlubokého myšlení o tom co se nám přihodí, jsem si všimla Laury, která se objevila vedle mě.
"Večer bude bouřka." Oznámila mi Laura.
"Ach jo! Já se těšila, že utečeme někam do lesa. Koupat se do jezera."
"Co by, jsi chtěla dělat v noci v jezeře?" Zeptala se mě nechápavě a opravila si své dlouhé vlasy. "To uvidíš." Zasmála jsem se jejím hloupým otázkám.
Najednou se z lesa ozývaly hlasy. Patřili vedoucím. Willovi a Justinovi. Willovi bylo dvacet jedna let. Je to blonďák vyšší postavy. Rád nosil otevřená tílka a tepláky. Zrovna je měl na sobě. Není k němu nic, co bych ještě dodala. Snad jen, že to syn kuchařky.
Lehkou a pomalou chůzí si to mířili přímo k nám. Co zase chtějí?

Neaktivnost

25. července 2014 v 13:10 | Abbie |  Události
Ahojky.
Asi jste si všimli, že nejsem poslední dobou moc aktivní. Ani SB moc nenavštivuju. Je to tím, že mi pořádně blbne pc a často se odhlašuje od wifi. Je to pěkně ke vzteku!
Ráda bych to stíhala na mobilu, ale bohužel se to seká až moc takže mobil většinou skončí hozenej za skříň:D
Jen aby jste věděli. Pá:)

Kapitola 3

10. července 2014 v 16:02 | Abbie |  Nespoutaná
Kapitola 3
Druhý den ráno mě probudilo sluníčko, kterému tančili paprsky na mé dece. Strejda už je asi vzhůru. Vstala jsem, oblékla se a šla na snídani. Po snídani se šla podívat po strejdovi. Zametal chodník a cestu k hotelu. "Dobré ráno." Strejda si mě všimnul, aniž by se na mě podíval. "Dobré ráno. Nepotřebuješ s něčím pomoct? Dneska je hrozné horko." Utřela jsem si pot z čela. "Ne zlatíčko, nepotřebuji. A ano to je." Podíval se na rozpálené slunce. "Strejdo, běž si lehnout. Jsi unavený. Vím, že jsi celou noc pracoval." Nebála jsem se, že mi za to vynadá. Mám o něj strach. Je už starý a je toho na něj moc. " Asi máš pravdu. Zvládneš to?" Pustil koště na zem a narovnal se a protáhl. "Ano. Běž si lehnout. Dneska se o vše postarám. I o ty co přijedou." Cítila jsem v sobě velkou starost a usmála jsem se na něj. Strejda si teda šel lehnout. Vše jsem dodělala a uvařila oběd i pro paní Arcariovou. Za chvíli mají přijet. Ještě pro jistotu zkontroluju pokoje.
Konečně poslední pokoj! 150! A co nevidím? Nepořádek! Úplně jsem na tenhle pokoj zapomněla! Měli jsme tu asi dřív pěknou návštěvu na tomhle pokoji. Všude se válí láhve od alkoholu. Dokonce i zvratky. Doufám, že tenhle pokoj nebude muset nikdo nikdy použít. Honem jsem popadla mop, kbelík a šla vytírat a uklízet. Tohle úplně miluju. Ždímat hadr nacucaným zvratky. Za tohle, bych měla jít do nebe. Ne do pekla kam mě posílají všichni za to, že nic nedělám! Hlavně paní Arcariové se nelíbí, že trávím moc času s Vincentem. Myslí si, že mezi sebou něco máme. Ano to máme! Pevné a věrné kamarádství.
Bohužel to nestihnu. Už slyším u příjezdové cesty troubící autobus plný řvoucích lidí. Jen aby nevzbudili strejdu. Honem jsem běžela s hadrem z třetího patra dolů k autobusu. Že mě nenapadne ten hadr odhodit! Ne! Já musím běžet s hadrem od zvratků! Po chvíli jsem si ti naštěstí uvědomila a odhodila do křoví. Autobus už stál a lidi vystupovali. Řidič vykládal kufry, Vincenzo a zaměstnanec hotelu Ben pomáhali odnést kufry do pokojů podle seznamu. Překvapilo mě, že je tu i Vincent. Teď se hodí každá pomocná ruka. Honem jsem běžela pomoct. Vzala jsem poslední kufr. Ben se povídal s paní Arcariovou. Vincent se pokoušel udělat dojem na nějakou holku. Ještě kdyby uměl česky. Poslední kufr patřil na pokoj 150. Vzala jsem kufr nad hlavu a předběhla dav dětí, který si to mířili k Laguně. Ve třetím patře jsem vběhla do pokoje 150. Hodila kufr vedle postele a dokončovala to, co mám.
Po chvíli jsem uslyšela, jak někdo hýbe klikou. Schovala jsem se do koupelny. Do pokoje vešel kluk a za ním ještě jeden. První se ujistil, že je ve správném pokoji a jestli to je jeho kufr. Ano, byl. Začal si vybalovat a ten druhý také. Potichu jsem vytírala koupelnu. Asi o mně ještě nevěděli. Všimla jsem si, že ten první měl kaštanové vlasy. Druhý je měl blonďaté. Nijak zajímavý. Spíš mě zajímal ten první. No, to teď řešit nebudu. Jak se odsud sakra dostanu?! Mám snad vylézt oknem? Jo, dobře, to je v pořádku. Zabiju se. To je v pohodě. Hlavní přece je, že mě neuvidí! Fajn, okno vyřazuju z možností. Možná kolem nich proběhnu s hadrem na hlavě a neuvidí můj obličej a vyhnu se trapasu. To je taky fajn nápad. Ale já jsem tak chytrá, že někdo určitě zakopnu.
V tom mi ten kluk ulehčil moje přemýšlení. Sehnula jsem se pro mop a v tu ránu, když jsem se narovnala, stál přede mnou. Úplně jsem se ho lekla. "Copak tu děláš?" Zeptal se mě a smál se mi. Sice jsem mu rozuměla, ale nechtěla jsem na něj mluvit česky. Co když se mi bude smát za můj přízvuk nebo výslovnost? Radši ne. Necháme to na později. Stála jsem před ním jako tvrdé Y a nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Dívala jsem se mu do jeho zelených očí. A v hlavě jsem přemýšlela, jak uteču. Drze jsem se na něj podívala a pousmála. Upravila si vlasy a podívala se za něj. Jeho kamarád se válel na posteli smíchem. Začala jsem se z toho trapasu potit. Chtěla jsem se vypařit. Propadnout do země! Nakonec se mi ruce neovládly. Dala jsem mu kbelík na hlavu a utíkala a zavřela za sebou dveře. To bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat v této trapné situaci, být ještě trapnější!

Prosím, ohodnoďte v komentech jestli to má vůbec cenu :) Děkuji.

Info

10. července 2014 v 15:41 | Abbie |  Nespoutaná
Ahojky. Napíšu Vám tu krátké info o povídce Nezpoutaná.
Jak někteří už víte, povídku Nezpoutaná jsem vkládala na blog storygirls.blog.cz . Proto je sem nebudu vkládat všechny. Kdo by snad chtěl, tak si tam může najít předešlé kapitoly. Jsou asi 2 teď nevím.
Povídka je o dívce která bydlí se svým strejdou v hotelu Laguna v Itálii. O rodiče údajně přišla při autonehodě. Strejda si ji tedy vzal do péče a ona mu na oplátku pomáhá s hotelem. ...
Jen aby jste věděli o co, přiližně jde. Nebudu Vám to tady všechno vypisovat a prozrazovat xD ( to fakt NE :D )
Tak zatím. Teším se na Vaší aktivitu. Beru i kritiku:)
Abbie ...

Povídka?

10. července 2014 v 14:10 | Abbie |  Události
Ahoj. Chtěla bych se Vás zeptat. Chci začít novou povídku s náznevem Distance. Zatím vymýšlím logo a obrázek. Bude to o dívce na 14ti denním táboře. Nechci prozrazovat děj :D. Chtěla bych Vás poprosit o hlasování v anketě, jestli by Vás takováhle povídka zajímala a jestli ji budete číst. Prosím jen a anketu a Váš názor do komentů :)

Seznámení + postavy

9. července 2014 v 19:02 | Abbie |  Fairy Tail

Seznámení

Ahojky, chci Vám představit moje oblíbený anime :D Člověk by to do mě neřekl, ale já na toho opravdu jsem :D
Rok vydání: 2009 ( myslím )
Žánr: akční, dobrodružné, magie, fantasy, komedie
Počet epizod: ?175?
Bylo nebylo, v jedné zemi existovala magie. A kde je magie, tam, jak je známo, žijí mágové. Ti se spojují do cechů a společně pak dostávají práci a různé úkoly. A nejznámější, nejztřeštěnější, nejvtipnější, nejpřátelštější a vůbec nejlepší cech jménem :
Lucy na své cestě do nejlepšího cechu potká salamandera, který jí tvrdí, že patří do Fairy Tail. Lucy si myslí, že je úchyl, ale je to ochotná přehlédnout. Hlavně aby ji dostal do cechu. Ze salamandera se nekonec stal podvodník a Lucy, díky němu má teď velké problémy. Naštěstí ji zachránil Natsu s Happym. ( představení níže ) Ukáže se, že Natsu je pravý ohnivý salamander z Fairy Tail, který hledá svého učitele, přítele a vlastně i otce draka Igneela ( který údajně zmizel ) Natsu nabídne Lucy, aby se připojila k cechu Fairy Tail. Lucy nabídku ráda přijmula. Lucy po příchodu do cechu zjistí, že Fairy Tail je jedna velká rodina, která je ochotna položit za toho druhého i život. Dostane se do týmu složeného z ohnivého salamandera Natsua, jeho modrého, létajícího mazlíčka a mluvícího mazlíčka Happyho, Graye, který je sexy exhibicionista ( furt polonahý :D ) a z Erzy, která patří mezi nejsilnější mágy ve Fairy Tail.

Postavy:

Lucy Heartfilia:

Věk
17 Let
Pohlaví
Žena
Titul
Mág hvězdných duchů
Karma
Kladná

Výskyt
Fairy Tail
Jednoho dne, Lucy zachránil Natsu před kouzlem, které donutilo ostatní se do vás zamilovat. Natsu přivedl Lucy do Fairy Tail. Lucy je hvězdný mág, používá hvězdné duchy k boji, a bojuje s nimi po boku. Lucy je střeštěná, lehce naivní, důvěřivá dívka. Tvoří tým s Natsuem, Grayem, Erzou a Happym.


Erza Scarlet:

Věk
19 let
Pohlaví
Žena ( někdy pochybujuxD )
Titul
Titania, S-class mág
Karma
Kladná
Výskyt
Fairy Tail
Erza měla těžké dětství, musela stavět s ostatními kamarády nebeskou věž. Nebeská věž, měla sloužit k probuzení Zarefa, nejsilnějšího mága. Při stavbě Nebeské věže se seznámila s mnoha dětmi a s Gerardem, který jí dal příjmění Scarlet.

Natsu Dragneel:

Věk
18 let
Pohlaví
Muž
Titul
Ohnivý drakobijec, "Salamander"
Karma
Kladná
Výskyt
Fairy Tail

Natsua vychovával a učil drak Igneel. Když mu bylo asi 8 let, Igneel ho opustil. Od té doby ho Natsu pořád hledá. Natsu je ohnivý Drakobijec, pár měsíců potom, co ho opustil Igneel se přidal k Fairy Tail.

Gray Fullbuster:

Věk
18 Let
Pohlaví
Muž
Titul
Ledový mág
Karma
Kladná
Výskyt
Fairy Tail
Gray se objevil poprvé v 2 díle, Fairy Tail. Učil se u Ul, kde se taky naučil používat ledovou magii. Odtud taky pochází jeho zvyk, sundávat si vždy triko.

Vlastně Gray celkově nesnáší oblečení. Nejdříve plnil mise sám. Poté se přidal do týmu s Natsuem, Lucy, Erzou a Happym. Učitelka Graye umřela, když na jejich vesnici zaútočilo monstrum. Obětovala se tím že ho zapečetila do obrovského ledovce. Společně s Grayem se učil od Ul i Lyon.

Happy:

No co k němu říct ... Je to malá, modrá, létající číča :D

Úpravy

9. července 2014 v 13:11 | Abbie |  Události
Ahojky.
Na začátek jsem se rozhodla nejdřív udělat úpravy na blogu. Hezky se mi pak ty články budou vkládat a myslím si, že se to bude i lépe číst. tak to je zatím vše:)
Abbie ...

Začátek je vždy těžký ...

8. července 2014 v 18:28 | Abbie
Ahojky, takže začínám blogovat na vlastní pěst:)
Jmenuju se Andrea, ale dala jsem si přezdívku Abbie, protže se mi to jméno líbí. ( když se Ti to nelíbí ... víš co máš dělat;) )
Nechci tu psát svůj životopis to se nebojte;D Vím, že bych Vás tím nudila a článek by nebyl moc zajímavý. Už teď to není zajímavý!:D
Chtěla jsem si tento blog založit hlavně kvůli povídkám a recenzím. A někdy, když se budu nudit ... udělám téma týdne.
Zatím budu pracovat na vzhledu blogu. První dojem dělá hodně, že?;D
Omlufte múj pravopyz.
Tak pa. Doufám, že to bude stát za to.:)
Abbie ...